Od dob, kdy se na planetě začaly usazovat první zemědělské společnosti, uplynulo už desetkrát tisíc let, přesto je podle Orda pozemská civilizace stále jen v batolecím stadiu. To nejdůležitější a nejzajímavější se má teprve dostavit.
Pokud ovšem nebude onen skvělý potenciál zmařen vyhubením či spíše sebe-vyhubením lidstva, případně trvalým zamrznutím veškerého vývoje v nějaké hodně ošklivé dystopii. Krizová fáze procesu údajně nastává právě nyní. A cesta nad propastí čiré neexistence může být docela úzká, z hlediska jednotlivých lidských životů pak i poměrně dlouhá.
Odysseus přivázaný k akademickému korábu
Nedává žádný smysl polemizovat ani s jedním z řečených intuitivních náhledů na člověka, protože - jak hezky česky říkáme - proti gustu žádný dišputát. Zajímavější bude prozkoumat, čím se nová kniha Tobyho Orda Nad propastí: Existenční riziko a budoucnost lidstva vymyká ze záplavy "apokalyptické" literatury na jedné straně a nejrůznějších technologických utopií na té druhé. Nahlédnout, jak autor proplouvá rozbouřenou úžinou mezi Scyllou a Charybdou, jejichž vábení v našem čase zesiluje přítomné dění.
Řekněme to rovnou: Činí tak až neuvěřitelně směle. A jako Odysseus přivázaný ke stěžni poněkud těžkopádného, skřípějícího akademického korábu, který ale přece jen stále skýtá nějakou oporu. A činí tak rovněž s ušima zalitýma voskem filozofujícího nadhledu. Nejpodstatnější ovšem je, že se nenechává strhnout lákavými možnostmi prognózování á la "svět v roce 2100", protože, jak dobře vidíme na inventurách takových předpovědí z minulosti, je jejich společným jmenovatelem téměř totální pomýlenost, jež svým proponentům vynáší psí hlavy.
Za všechno je ovšem třeba zaplatit určitou cenu. V Ordově případě ji tvoří vágní způsob, jímž odhaduje pravděpodobnost rizik, o kterých kniha pojednává. Padají sice jakási čísla, ale suď bůh, jakým způsobem je autor získal. Sám zdůrazňuje, že expertním vhledem a po konzultaci s největšími světovými odborníky. Budiž. Porovnáváním těchto čísel a následnými výpočty "kompozitních" či "kumulativních" rizik se však vydává na led ještě o poznání tenčí. Bullshit in, bullshit out - vnucuje se v této souvislosti fráze oblíbená mezi modeláři komplexních dějů.
Nebuďme ale v Ordově případě přehnaně úzkoprsí, neboť rizika, o která mu jde, rámuje jako "existenční". Což jsou v jeho ustálené terminologii (respektive v pojmosloví celé oxfordské školy mentorované futurologem Nickem Bostromem) nebezpečí nejvyššího možného řádu, jež ohrožují existenci lidstva jako takového.
Nutno ovšem dodat, že dosud se žádné podobné nenaplnilo, protože kdyby tomu tak bylo, nebyl by tu nikoho, kdo by o tom všem mohl přemýšlet a napsat tak tlustou knihu.
Stalo se pozítří
Ta nyní nabízí jakousi vědu o (zatím) nejsoucím, což je pokus, eufemisticky řečeno, heroický. Věda se totiž dlouho zabývala jen tím, co je obecné - "o jedinečném není vědění", říkávali staří scholastikové. Tato představa však postupem času získávala trhliny, až jí nakonec tu největší ránu zasadila evoluční biologie v polovině 19. století, když do jejího hájemství vpustila náhodu.
Svět tak najednou přestal být pouhým mechanismem a stal se mnohem živějším, byť zároveň o poznání problematičtějším. I s náhodou a pravděpodobností se ovšem vědci postupně naučili zacházet. Jak s nimi ale pracovat v říši něčeho, co vůbec nikdy nenastalo?
Odhlédneme-li od metodologických obtíží, do nichž se kvůli tomu Ord ve své knize průběžně dostává, může čtenář ocenit jeho schopnost velmi barvitě líčit konkrétní existenční rizika a připomínat, co všechno už v nedávné minulosti způsobila, byť se samozřejmě nenaplnila zcela.
Ještě plastičtěji pak autor načrtává rizika nová, jimž přikládá váhu vůbec největší. Zvlášť rozvinutou obrazotvornost prokazuje především při vyjevování potenciálních nebezpečí, jež se pojí s vývojem umělé inteligence. Zřejmě je na ni coby veřejný intelektuál prvotřídním expertem.
S Toby Ordem lze však každopádně zcela souhlasit, že ta nejzávažnější rizika plynou lidstvu z jeho vlastní činnosti. Ať už se jedná o zásahy do přírodního prostředí, vývoj prostředků hromadného ničení, nebo právě o vývoj směřující (snad?) ke vzniku obecné umělé inteligence.
Při oceňování řečených antropogenních, v jádru vlastně technologických rizik, se projevuje jeden zvlášť sympatický rys Ordovy analýzy: Hrozbu nespatřuje v technologiích jako takových, tedy v tom, že by nás mohly nebo snad dokonce "chtěly" zotročit či vyhubit, ale v neblahém způsobu, jakým s nimi jsme schopni nakládat. A to klidně ve jménu nejrůznějších dílčích i široce koncipovaných ušlechtilých cílů, k jejichž naplnění mohou, alespoň v některých případech, docela dobře sloužit.
Fantastická realita
Jan Kulveit, Ordův kolega z Oxfordu, toho času působící na Univerzitě Karlově, v předmluvě k českému překladu knihy trefně poznamenává: "Pokud některé části znějí fantasticky, je tomu tak proto, že podle nejlepšího dostupného poznání realita takto fantastická je." S tímto názorem nelze než souhlasit, jestliže si uvědomíme ohromnou sílu zvyku, která nás neustále tlačí do trestuhodné nevědomosti o tom, jak "fantastický" či přímo "zázračný" je celý svět. Beze zbytku.
V souvislosti se "zázraky" se autor tohoto textu přiznává, že již nějakou dobu trpí utkvělou myšlenkou: Cokoliv si my, lidé, dokážeme ve své nejdivočejší představivosti vykouzlit, může být skutečně realizováno. A že to dokonce s velkou pravděpodobností realizováno bude, pokud svět sám - alespoň ten náš, lidský - z nějakého důvodu neskončí příliš brzy. Je to i jeden z důvodů, proč novou knihu Tobyho Orda číst. Nedostatkem bujné fantazie totiž rozhodně netrpí. Je tak snadné, obohacující, a dost možná i důležité nechat se jeho imaginací patřičně strhnout.
Autor, biolog a environmentální archeolog, je ředitelem Centra pro teoretická studia, společného pracoviště Akademie věd a Univerzity Karlovy.
Kniha
Toby Ord: Nad propastí. Existenční riziko a budoucnost lidstva
Z anglického originálu The Precipice. Existencial Risk and the Future of the Humanity přeložila Anna Štádlerová.
Vydalo Argo, Praha 2022, 480 stran.
