Mladší kolegové v redakci Aktuálně.cz mne přemluvili, abych zkusil něco vytáhnout z paměti a napsal, jak vypadala Gaza v éře před Hamásem. Nuže…
Byla to doba optimismu, kdy se všeobecně ještě věřilo, že konflikt má nějaké řešení a že Izrael a Palestina mohou nějak koexistovat v míru. A to se projevovalo i tehdy v Gaze, přestože nechci tehdejší roky lakovat na růžovo. Hamás už tehdy měl sílu, jeho sebevražedné útoky v izraelských městech byly děsivé a takzvaný mírový proces měl několikrát namále.
Když jsem přijel poprvé na hraniční přechod Erec, nestálo tam žádné auto. Zdálky, když jsme se blížili, jsme viděli betonové zátarasy a nekonečnou řadu opuštěných, hnijících a rezivějících nákladních automobilů a kamionů. Jak dlouho tam stály, nešlo říci, ale zřejmě roky.
Byli jsme na přechodu jediní. Izraelští vojáci na stanovišti byli v pohodě, usmívali se a jeden pobaveně nad mým pasem glosoval, že jsem se narodil úplně ve stejný den jako jeho brácha. Zavazadla musela projet rentgenem, jinak tam nebylo nic zvláštního.
Pásmo Gazy v roce 1996 navštívil Jacques Chirac:
Na palestinské straně nebyla kontrola žádná, čekal tam jeden taxík. Řidič otřískaného peugeotu asi tak z roku 1970 měl takovou radost, že nás vidí a vydělá si, že nás okamžitě pozval domů na jídlo. Byli jsme zvyklí na ledacos, ale přece jen jsme koukali. Pár minut v Gaze a už sedíme s rodinkou u bohatě prostřeného stolu. Zapsal jsem si jméno řidiče - Džamál Abú Amár. Pamatuji si, že vyprávěl, jak dříve pracoval v Izraeli, ale na zdi měla rodina také fotografii příbuzného, který kdysi zemřel při nějakém střetu s izraelskými vojáky.
První dojmy z Gazy byly takové, že jsme se ocitli úplně v jiném světě. Oslí povozy, velká tržiště s ovocem a zeleninou, troubení klaksonů, všude domy s typicky čouhajícími tyčemi k nebi: je to tak pro případ, že se v budoucnu bude přistavovat další patro. "Kamaráde, tady se to bude točit! To je materiál!" liboval si kameraman.
Hotel jsme měli na pobřeží, s výhledem do dálky na Středozemní moře a restaurací na terase. Byl to nový hotel: dříve v Gaze nebyly a přijeli jsme v době, kdy se hodně stavělo. Gaza už tehdy nebyly jen tábory s úzkými uličkami a špatnou kanalizací. V některých čtvrtích stály zánovní nebo opravené vily, i když pozemky a zahrady tam vzhledem k hustotě obyvatelstva a malé rozloze nemá nikdo velké (v té době ale mělo pásmo jen něco málo přes milion obyvatel, dnes už je to podle oficiálních údajů 2,3 milionu).
Pokud mám vybrat nějakou dobrou vzpomínku, tak rozhodně na rybářskou, nebo řekněme rybářsko-námořnickou restauraci u pláže. Připravovali čerstvé ryby, právě chycené a přivezené člunem. Ale k tomu žádné pivo ani víno: co se týká islámského zákazu alkoholu, byla Gaza vždy přísná, i když v hotelu se prý předražené pivo na vyžádání dalo sehnat. Ale nevím, nezkoušel jsem.
Pohybovali jsme se v pásmu bez problémů i s kamerou, nikdo nám nevyhrožoval ani nás nenapadl. V Rafáhu na hranici s Egyptem nám přidělili povinně jako doprovod palestinské policisty a ti nás varovali, ať se hlavně nezkoušíme přiblížit k egyptským vojákům na druhé straně. Egyptskou vlajku jsme viděli vlát z velké dálky.
Jeli jsme se podívat do školy, kterou provozuje Úřad OSN pro palestinské uprchlíky (UNRWA). Ředitelka nechtěla mluvit na téma Izrael a mír, jen říkala, co všechno se snaží ve škole dělat a jaké mají vybavení. Škola vypadala skutečně dobře, ale bylo vidět, že třídy jsou přeplněné dětmi. Dvůr byl stísněný a vůbec všude bylo málo místa a moc dětí: takové Pásmo Gazy v malém vydání.
Nemohli jsme vynechat čerstvě postavené Mezinárodní letiště v Gaze. Krátce předtím jej otevřeli a přes odletovou halu natáhli Palestinci obrovský transparent s nápisem Thank You, Holland! Nizozemská společnost KLM věnovala rodícím se palestinským aeroliniím jedno letadlo, které v Gaze přistálo. Letiště je ale symbolem snů, které se nesplnily. Když začala v roce 2001 takzvaná intifáda al-Aksá, Izraelci letiště nařídili uzavřít a vlastně nikdy nebylo v provozu pro pravidelné lety.
Po vypuknutí intifády v roce 2000 jsem byl v Gaze naposledy. Izraelští vojáci v Erecu už stáli za zábranami, které je chránily před palbou, a kolem židovské osady Necarim jsme zblízka viděli palbu z obou směrů. Palestinskou i izraelskou.
Ale zároveň jsme spatřili kuriózní věc, která také svým způsobem ke Gaze patří. Zatímco u Necarimu zuřil tvrdý boj, obešli jsme pár bloků a tam viděli místní obyvatele, jak v klidu pijí v kavárně kávu a baví se, jako by se nic nedělo.
Vládcem Gazy byl ještě v těchto časech Muhammad Dahlan. Politik hnutí Fatah, který strávil mnoho let v izraelských věznicích, ale podpořil mírovou dohodu. Hamás nesnášel, nazýval je vrahy a zloději. Jemu podřízení vojáci a policisté se někdy dostali do tvrdých konfliktů s Hamásem. Volební vítězství Hamásu v roce 2006 ale Dahlanovu kariéru v Gaze ukončilo. Přesunul se na Západní břeh Jordánu, protože Hamás opozici netoleruje.
Dodnes se debatuje na téma, nakolik Hamás reprezentuje vůli Palestinců, nakolik si ho sami zvolili. Skutečnost byla taková, že v oněch volbách v lednu 2006 volilo 44 procent Palestinců Hamás a 42 procent Fatah. Rozdíl nebyl velký, ale mnozí lidé se domnívali, že Hamás je méně zkorumpovaný než Fatah a že odchod izraelské armády z pásma v roce 2005 - včetně zrušení židovských osad - je spíše výsledkem tlaku Hamásu než vyjednávací taktiky Fatahu. A samozřejmě že část Palestinců nechce jen Západní břeh Jordánu a Gazu, ale i území, kde je dnes Izrael. Hamás s jeho maximalistickými vizemi a teorií o tom, že když ne teď, tak za desetiletí nebo staletí Izrael bude zničen, měl a má své upřímné příznivce. Bohužel.
