Zazvonili jsme, nechali si bzučákem otevřít a pak jsme vrazili do bytu s povykem honáků dobytka. Děvčata poskakovala, uhýbala, smála se a řvala. Kamarád si to viditelně užíval a nešetřil dívčí zadnice a nohy. Hotová spoušť.

Vysílení jsme sedli na gauč, čekali na občerstvení a tu najednou, kde se vzala, tu se vzala, facka. Kamarád se otočil a spatřil vyděšenou a rozpálenou francouzskou známou našich kolegyň. Křičela něco o policii.

Pár minut trvalo, než jsme kulturní nedorozumění urovnali.

"Co to je za zvyk, mlátit ženy? Velikonoce jsou přece svátkem křesťanským!" namítala Ursulla. Kdepak děvče, v Česku jsou Velikonoce nadále pohanské. Milujeme ty staré zvyky vymlacování jara z kůže žen.

Kristus je pro mnohé jen zástěrka, jak přičichnout k prutu.

Jenže, jak jsem zjistil později, Češi jsou raplové i v jiné oblasti, a tam už to taková legrace není. Stále se v nás udržuje vědomí, že vynutit si něco na dětech je nejlepší perzekucí. Hrozbami, políčkem, zákazem.

Poznal jsem to naplno, když jsem seděl v Rambouillet, městečku jižně od Paříže, a obědval. Najednou jsme s kamarádkou strnuli a museli se chytnout stolu. V restauraci začalo křičet malé dítě v kočárku. Matka ho konejšila, ale nic. Nechala ho proto řvát a dál se věnovala povídání se známou. Já nechtěl dělat scény, ale Ria s nimi neměla problém.

"Proč to dítě neutišíte, dělejte s tím něco," pronesla.

Brasserie ztichla a jako napoleonské vojsko se sešikovala za nebohou matkou. Děti přece křičí, to ho mám snad zmlátit? Co si to vůbec dovolujete mluvit mi do výchovy dětí, vy agresivní ženo? Asi takhle vypadala k šoku nás obou reakce. Žádné pokání. Útok.#reklama

Nelze samozřejmě směšovat velikonoční reje a výchovu dětí, ale přeci jen, něco drobného, společného a pohanského v nich je. Na jedné straně hlavně my muži nechceme přestat s byť drobným, přesto pořád násilím a na druhé chceme, aby děti poslouchaly, chovaly se způsobně.

Je v nás nepopsaná agrese, pud krotit. Hlavně v mužích.

Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT