To neznamená, že máme pohrdat politikou. Potřebujeme ji.
Nobelova cena míru je naproti tomu megaoslavou lidského idealismu. Je oceněním zvláštních schopností některých jedinců postavit se za druhé, bojovat za lepší svět bez nároku na jakoukoliv odměnu. Občas dávají takoví lidé v sázku svůj život, aniž by je někdo nutil.
Je zajímavé, že přesto se rok co rok objevují v kandidatuře na Nobelovu cenu míru politici. Bývalí obhájci lidských práv jako Václav Havel, ale i pragmatici nebo populisté jako venezuelský Hugo Chávez. Je tam dokonce i americký exministr zahraničí Colin Powel. Chápete? Bývalý generál. Člověk, který byl vycvičen, aby uměl válčit a zabíjet.
Ti, kteří bývalé nebo stále ještě aktivní politiky navrhují, nejspíš věří, že vyčnívají ze šedi oněch "politiků možného", přinášejí ideály, mění svět a konají dobro. Jako Jásir Arafat, Jicchak Rabin nebo Šimon Peres. Jako Michail Gorbačov, který si ji odnesl v roce 1990 za destrukci komunismu. Jako Menachem Begin a Anwar Sadat, Henry Kissinger a Le Duc Thao.
Myslím, že dané osobnosti si zaslouží naši úctu. To je ale vše.
Kissinger dostal Nobelovku jen pár let poté, co se postavil za kobercové nálety na Kambodžu. Begin patřil k jestřábům, ale dohodl se - takže byl oceněn. Gorbačov nechtěl zničit Sovětský svaz, socialismus a vládu komunistů, nechtěl přestat řídit šestinu světa. Neodhadl situaci, destabilizoval komunistický svět a ten se mu rozpadl. Dostal cenu.
Tito politici jen dělali svou práci. A v určitou chvíli si uvědomili, že pro jejich lid, občany je nejlepší právě mír, složení zbraní, konec násilí.#reklama
Když jim dáváme ceny, říkáme: Chovali jste se výjimečně.
Ocenit pragmatiky cenou míru je totéž, jako dát zpěvákovi po dvaceti letech kariéry cenu za zásluhy o umění. Je to trapné pro obě strany. Politici by se měli držet od Nobelovy ceny míru co nejdál. Cena míru žádá od člověka málo kompromisů, soustavnost a čistotu duše.
To, že po ní politici prahnou, je jasné. Chtějí být takto viděni.
Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT
