Před pár dny jsme měli s Klárou Mandausovou autogramiádu ve Vršovickém knihkupectví. Kromě půlhodinového plkání o naší knize "Muži jsou vinni?", se postupně rozvinula i zajímavá diskuse, věnovaná nejen partnerským vztahům, ale také generačním a mezigeneračním problémům. Zazněly názory, že generace mladých lidí - jsem ročník 1939, takže mladších generací vidím víc - mají úplně jiný přístup k životu, a že by měly mít právo žít si ho po svém, protože je to jejich život.

Moje mladá spoluautorka se přidala na liberální stranu, ale já jsem tvrdý konzervativec. Jsem toho názoru, že standardní rodina, tj. jeden tatínek, jedna maminka a několik dětí, je optimálním hnízdem pro mláďata. Navzdory tomu, že mezi rodiči nepanuje vždy duhová harmonie. Termín "patchworková rodina" ve mně vyvolává pocit vrženého granátu.

Demografické údaje mi dávají zapravdu. Není to jen tiché lkaní, ale bití na poplach. Asi už je pozdě. Vymíráme, stejně jako celá Evropa. Během pár generací, ať již budou žít jakkoliv, sem přijde jiná civilizace a s ní i jiné pohledy na hodnoty života. Náš idol konzumu skončí v koši. Mám pocit, že v současné době je na ulicích více psů než novorozenců. Odkládání těhotenství do doby, kdy již uvadá kariéra, je z hlediska společenství doslova sebevražedné.

Možná by stálo za to zamyslet se nad Desaterem a vzhlížet víc k duchovním hodnotám než k předmětům denní spotřeby, nadspotřeby a luxusu. Konkrétně mám na mysli: Pomni, abys den sváteční světil. A jako psychiatr vím velmi dobře proč.