Říká se: Umění je schopnost dát osobním zážitkům, strastem, láskám, zkušenostem a všelijak nasbíraným skutečnostem svůj nezapomenutelný, originální styl. A právě tohle Jan Schmid uměl na divadle od prvopočátku, když v Liberci, kde byl na vojně, založil vojenský amatérský soubor, s nímž inscenoval Encyklopedické heslo XX. století. Tehdy se na jevišti objevili poprvé dva kamarádi Karel Novák a Jan Schmid se svými ženami Jitkou Novákovou a Zuzanou Schmidovou v hlavních rolích. O pár let později jsem toto představení zhlédl v pražské Redutě a hned bylo jasné, že k našim generačně spřízněným divadlům přibyl další výrazný soubor. Po Divadle Na zábradlí, Semaforu a Činoherním klubu tu byla Ypsilonka, která se lišila velkou mírou kreativní improvizace.
Všechna tato divadla do roku 1989, tedy v době vládnoucí nenormality, měla jedno společné, jak už jsem napsal do jejich výroční publikace ke třicátému výročí v roce 1994, a to bylo hledání otevíracího, osvobozovacího vlastního slova, se kterým obnažovala neznámý a jí zcela cizí ideologií pokřivený prostor. Pomocí tohoto vlastní slova-znaku hledala a pozvolna vytvářela vlastní organický řád.
Názory osobností
Texty v této sekci tvoří osobnosti společenského dění. Jedná se o obsah, do kterého redakce nezasahuje.
Jan Schmid vystudoval UMPRUM a původně byl výtvarníkem Severočeského loutkového divadla, později Naivního divadla v Liberci, ze kterého se zrodila Ypsilonka. Nebyla to ale náhoda, divadlo ho přitahovalo již za studia, dělal asistenta režiséru Emilu Radokovi, tehdy jedné z nejvýraznějších osobností našeho divadla, který stál i u zrodu Laterny magiky, kde mu dělal asistenta Miloš Forman. Proto mohl Jan Schmid od počátku v Ypsilonce pracovat i jako režisér, scenárista, dramatik, zpěvák či herec a později i jako profesor na DAMU.
Když Janu Schmidovi a Ypsilonce kritici vyčítali, že jeho scéna jde snadnou cestou zábavy, odpověděl: "Potřeba bavit se vyplývá z všeobecné ztráty jistot dnešního člověka ve světě, a není nic špatného na tom, že divadlo diváka na chvilku vytrhne z jeho starostí, osvobodí ho a pomůže mu k nadhledu.... Samozřejmě jsem usiloval vždycky i o to, aby smíchové a zábavné roviny unesly i svůj opak… Lidé chtějí zachytit i jakýsi signál prozřetelnosti. Mají hlad po niternější prožitku."
Jan Schmid zemřel 3. června 2024 v Praze.
Napsáno pro ČRo Plus.
