Kdyby po nás komunisté házeli švestkovými knedlíky, my bychom jim to opětovali knedlíky chlupatými. Bohužel, komunistický režim není o švestkových knedlících. My jsme si zkrátka třídní boj nevymysleli. Byl to výmysl komunistický.
Komunisté také byli první, kdo tuto bojovou ofenzivu začali. Dva roky, od roku 1948 do roku 1949, jsme jenom přihlíželi a hodnotili míru bolševické zlovůle. Po několika desítkách politických vražd jsme se konečně rozhodli, že se tomuto komunistickému zlu budeme muset postavit na odpor se zbraní v ruce.
Zbraně se v té době nedaly nikde koupit ani je nebylo možno získat obyčejnou krádeží. Takové, které jsme potřebovali, měla k dispozici pouze armáda či bezpečnostní složky. K jejich získání jsme tedy museli použít extrémních zákroků, neboť jsme přirozeně dbali na to, abychom nebyli překvapeni při činu, odhaleni, poznáni a posléze zlikvidováni kdesi na Pankráci.
Nakonec se nám zbraně získat podařilo. Někteří členové bezpečnostních orgánů však museli být při těchto akcích zlikvidováni, abychom nebyli později identifikováni.
K použití zbraní však bohužel nedošlo, štěstěna nám nepřála a z důvodů sebezáchovy jsme museli Československou republiku opustit bez jediného výstřelu.
Odchod z Československa však nepovažujeme za útěk před nepřítelem, jen za pouhé vyklizení pozic. Po příchodu do USA jsme se ihned zapojili do americké armády, kde jsme podepsali pětiletý závazek a byli zařazeni do speciální jednotky (Special Forces), která byla cvičena k nasazení v týlu nepřítele. Podle našeho mínění to byl nejpřesvědčivější způsob, jak s komunismem bojovat.
Po výcviku, který trval rok a půl, jsme byli přeřazeni k normálním vojenským jednotkám a posléze posláni do zámoří - bratři Mašínové do Německa, já do Koreje.
V té době, psal se rok 1956, propuklo v Maďarsku povstání, od kterého jsme si slibovali nějakou akci. Situace se však posléze změnila v neprospěch bojujících Maďarů. A také v neprospěch nás, kteří jsme čekali na nějaký kladný výsledek.
Když se poté dění v Evropě znormalizovalo, uvědomili jsme si, že to byl poslední výbuch, poslední odpor, poslední vzepětí proti komunismu. Přemýšleli jsme, co budeme dělat po vypršení pětiletého závazku v americké armádě. Roky míjely a my si uvědomili, že již nejsme dvacetiletí mladíci - po pěti letech služby jsme se tedy rozhodli, že vkročíme do civilního života.
Osobně jsem byl přesvědčen, že když lidé uslyší náš příběh, připojí se a společnými silami bychom pak mohli vražedný komunistický systém odstranit. Bohužel zde zřejmě nebyla vůle.
Nechci tvrdit, že jsme byli jediná odbojová skupina. Pokud by se někdo zajímal, jaká zde v letech 1948-1950 panovala situace ohledně protikomunistického odboje, může najít mnohé odpovědi v knize generála Jandy "Dvacet dva oprátek". Je mnoho stovek lidí, válečných veteránů, politických vězňů a dalších obětí režimu, kteří by si zasloužili ocenění a uznání. Je také mnoho těch, kteří by so ho zasloužili, ale již nejsou mezi námi.
Bylo by pěkné, kdyby bratři Mašínové vyznamenání získali. Víme, že to navrhuje celá řada dobrých lidí, včetně některých senátorů a poslanců, kterým bych chtěl tímto způsobem poděkovat. Ani je nemusím jmenovat, oni sami vědí, co se pro nás snaží učinit.
Ostatně, v tomto národě je nakonec polovina lidí, kteří nám fandí. A to nás těší. Jsou to lidé naší krevní skupiny. Ta druhá polovina jsou lidé patřící do skupiny socialistů a komunistů. Či lidí nerozhodných, které budoucnost této republiky nezajímá.
Pevně věřím, že vyznamenání jednou přijde. Nakonec - prezidenti přicházejí a odcházejí.
Milan Paumer je třetím z pětičlenné skupiny bratří Mašínů. Od roku 2001 žije opět v Česku.
Ve čtvrtek 26. 10. byl hostem on-line rozhovoru, který si můžete přečíst zde.
