Pokud bychom hledali symbol toho, že se vládní protikrizová ekonomická pomoc dostává čím dál výrazněji na scestí, pak by to byl nápad obou ekonomických vicepremiérů na státní výkup Českých aerolinií (ČSA). Nikdo nepopírá, že letecké společnosti jsou všude v problémech, a ať se jim stát třeba zaručí za úvěr. Ale kupovat má v krizích jen opravdu systémově důležité podniky či firmy s velkým dopadem na zaměstnanost. Ani jedno ČSA nejsou.
Není bez smutného půvabu, že ještě coby státní aerolinky je k pozoruhodně rychlému úpadku kdysi přivedl exministr ČSSD Jaroslav Tvrdík. Firma se pak musela složitě přeprodávat, a vše by nyní mělo skončilo tím, že by ji zase koupil zpět český stát od čínských investorů, které shodou okolností reprezentuje - pan Tvrdík.
Tato krize je však příliš vážná, než aby v ní byl čas na staré kamarádšofty. Není důvod z peněz daňových poplatníků konzervovat to mizerné v české ekonomice. Lepší bude stovky miliard vynaložit na opětovné rozeběhnutí toho životaschopného.
K dispozici je toho u nás víc, než jsou skeptici ochotni připustit.
Bankéři na roztrhání
První podmínkou úspěšné pomoci je, aby politici přestali naslouchat svým sponzorům, přátelům či věřitelům a začali myslet na celé Česko.
Těch náznaků, že velcí a mocní byznysmeni se chtějí svést na chystané obří státní pomoci, je už opravdu varující množství. Strategicky nedůležité firmy, které měly problémy i před krizí, by se rády nechaly vykoupit státem. Přeúvěrované skupiny se chtějí položit do úvěrového moratoria a trochu si vydechnout od refinancování krátkodobých půjček. A v mnoha sektorech - například zemědělství - se rozjíždí protikrizová pomoc, která je šita na míru těm největším, kteří mají podstatně větší šanci zachránit se vlastními silami.
Vůbec už nedokážeme odlišit, kde končí stát a kde začíná velký byznys. Poslední kapkou je nápad Andreje Babiše a Aleny Schillerové předělat chystaný Národní rozvojový fond na restrukturalizační. Prý by to byla "dobrá zkouška spolupráce mezi státem a bankami". Ne, nebyla.
Už původní myšlenka bankovního fondu, kterému stát přihrává superjisté investice, byla sporná. A co teprve nyní, kdy lze předpokládat, že by se do něj postupně pokládaly stovky firem v nezaviněných potížích. Odolali by ředitelé finančních ústavů pokušení vyzobávat si podíly v těch nejzajímavějších společnostech?
Andrej Babiš se rád odvolává na první republiku a jméno Tomáše Bati. Ale spíše to vypadá, jako by tu chtěl vytvořit nové bankéře typu Jaroslava Preisse ze Živnobanky, který ovládal podíly v mnoha strategických podnicích československého hospodářství první republiky.
Tehdy to možná jinak nešlo a Preiss patří mezi největší Čechy, ale jsme už o sto let dále a víme, jak je nebezpečné řešit hospodářské problémy prorůstáním státu a byznysu, které zahání demokratické rozhodování kamsi do autu.
Z hibernace k aktivitě
Druhou nezbytnou podmínkou je přeskočit z plošné pomoci, která má smysl jen v prvních měsících krize, k cíleným pobídkám, díky nimž se z české ekonomiky nejrychleji vzpamatuje to nejprogresivnější.
Jak se budou otevírat obchody a nahazovat stroje ve fabrikách, bude třeba opět předělat spoustu z toho, co jsme si schválili jen před pár dny.
Především kurzarbeit. Jeho současná podoba se dobře hodí do dnešních dnů naprosté hibernace hospodářství, ale pak už bude potřebovat změnu. Nyní stát platí mzdy i těm zaměstnancům, kteří vůbec nepracují. Jakmile se ale postupně začnou vracet do výroby, bude třeba vymyslet, jak lépe ocenit ty firmy, které se rychle budou chtít postavit na vlastní nohy a sát státní peníze co nejkratší dobu. To lze stropováním maximální dotace pro firmu či navázáním příspěvku na vývoj tržeb. Dobře na to jdou třeba Švédové či Slováci.
Další problém představují živnostníci. Je více než jasné, že jedna pětadvacetitisícová dávka nebude stačit. Pokud český stát stanovuje mimořádnou okamžitou pomoc pro lidi postižené nenadálou událostí až na 51 150 korun, je možné dát všeho všudy 25 tisíc hospodskému, kterému na dva měsíce vládním příkazem vypadly příjmy, on přitom platil fixní náklady a podnik otevře jen proto, aby už napořád zavřel?
Není možné jen kvůli tomu, že do Česka přišel na návštěvu vir, vzkázat živnostníkům a malým s. r. .o: Je hezké, že jste se pustili do podnikání. Oceňujeme, že jste tu chtěli dělat něco moderního a třeba i s vysokou přidanou hodnotou. Ale všechno jednou končí. Tady máte držhubné, zdvojnásobte ho ze svého, abyste zvládli poplatit dluhy, a najděte si adresu místního úřadu práce.
Do roka a do dne
Chceme-li se z krize oklepat co nejdříve, bude třeba dát přednost jiné cestě, než jakou představuje fantazírování o státní záchraně aerolinek, přeprodávání padlých firem bankám a co nejdelším držení zaměstnanců soukromých podniků na státní mzdě.
Zakonzervovat českou ekonomiku v její stávající podobě je sice nejspíš také možné, ale levnější a perspektivnější by nepochybně byla odvaha pobídnout v první řadě podnikavost a spolehnout se na elán i tvořivost těch, kteří reprezentují to nejzdravější z českého hospodářství.
Způsob, jak toho dosáhnout, není nijak zvlášť komplikovaný, jen vyžaduje velkou dávku politické kuráže. Stačilo by nabídnout firmám i živnostníkům prázdniny od pojistného a některých daní (třeba DPH), aby jim zbývaly peníze na nový rozjezd. Dostali by tak šanci ukázat, jak si umí poradit. Za rok by pak bylo možné s nimi vyrovnat účty v daňovém přiznání. Kdo by udržel tržby, doplatil by vše. Koho by krize částečně na tržbách postihla, doplatil by poměrnou část. A teprve na toho, komu by ani rok času nestačil k restartu, by se mohli vrhnout věřitelé a velký byznys.
Složité to není. Jen se do toho z nějakého důvodu vládním ani spřáteleným byznysovým plánovačům nechce. Proč asi?
