Asi nikdo v Evropě nemá na řešení krize tolik speciálních ekonomických týmů jako Česko. Přesto bohužel ani jeden zatím není takový, jaký bychom potřebovali - akceschopná skupina nezávislých ekonomů, sociologů i právníků, kteří dokážou v extrémně krátkém čase nabídnout vládě přijatelná řešení akutních hospodářských a společenských problémů.
K dispozici zatím máme spíš upovídané kroužky, přičemž nejvýše z nich má trůnit ten nejabsurdnější - obnovená Národní ekonomická rada vlády. Že v ní nesedí jediná žena, je už takovou nemilou tuzemskou tradicí. Problematický je ale hlavně celkový design.
Opravdu mají ředitelé České spořitelny a Komerční banky dozírat na to, jak moc by se měly na krizi podílet banky? A opravdu potřebujeme, aby jim k tomu šéf pojišťovny připomínal, že ani jeho sektor nemá peněz nazbyt? Vlastně už pak ani nepřekvapuje, že si své zájmy v hlavním poradním orgánu vlády budou napřímo hlídat také šéfové Škodovky či ČEZ.
Ne, tuto křížovou výpravu lídrů českého byznysu proti krizi nestačí jen naředit pár akademickými ekonomy. Je potřeba ji okamžitě zrušit. Její podoba jen podporuje dosavadní dojem z vládních opatření: že se v krizi bude hledět jen na ty velké, zatímco ti menší si - jako vždy - budou muset nějak poradit sami.
Byznys má už dnes své reprezentanty v různých asociacích, zaměstnavatelských svazech či tripartitě - a vláda mu pozorně naslouchá. To je dobře. Nelze ale překročit Rubikon a kvůli krizi vytvořit jakousi ekonomickou obdobu někdejší národní fronty, kde by plynulost "odběratelsko-dodavatelských vztahů" řídila úzká státní, stranická a podniková elita, kterou nelze od sebe dost dobře rozlišit.
Potřebujeme mnohem spravedlivější a transparentnější řešení krize, než jaké nabízí korporativismus, máme-li zůstat liberální demokracií.
Rovní a rovnější
Premiérovi svým způsobem nelze nic vyčítat. Co se v 80. letech ve štrougalovské stagnující ekonomice naučil, to nyní oprašuje. Základem je stabilizovat velké podniky, jejich ředitelé ať nahlásí straně, co k tomu potřebují, a hlavně udrží klid mezi dělným lidem. Starého psa novým kouskům nenaučíš.
Jenže jakkoliv zavřené hranice a extrémní moc exekutivy vnějškově možná připomínají 80. léta, jsme v roce 2020 - tuzemská exportní ekonomika je nastavena na svobodné tržní hospodářství a konkurenci.
Stát má proto designovat ekonomickou pomoc tak, aby ukázal, že starost o velkou firmu je pro něj stejně podstatná, jako o tu poslední hospodu. A že garance příjmů je pro něj stejně důležitá u zaměstnanců jako u živnostníků. Podle toho poznáme, jak svobodnou společností jsme. Bohužel se zatím s každým dalším vládním návrhem zdá, že v krizi mají vzniknout rovní a rovnější.
Pár příkladů:
V mnohých státech se rozhodli pro nějakou formu moratoria na splácení podnikových úvěrů, ale jen v Česku to nemá mít žádný limit ohledně velikosti firmy či míry zasažení krizí. Dejme tomu, že se například Agrofert teď čestným prohlášením přihlásí k postiženým, třebaže potravinářství zatím evidentně žádným propadem poptávky netrpí. Řekne snad na setkání Národní ekonomické rady vlády premiérovi šéf Komerční banky, že by se podle jeho názoru úvěry měly odkládat spíše menším firmám, které podnikají v sektoru, na nějž krize opravdu těžce doléhá? Nebo si to jako největší tuzemský věřitel Agrofertu, který navíc s premiérem musí vyjednávat o novém bankovním fondu, nechá od cesty?
Těch příkladů, jak to velcí nyní hrají mezi sebou, by se dalo najít nepočítaně - od nastavení kurzarbeitu až po natěšené skupiny, které by rády donutily Českou národní banku kupovat jejich firemní dluhopisy. Vrcholem se asi stane akciové vstupování státu do strategicky naprosto nepodstatných firem, takže už naprosto nebude možné odlišit, kde končí stát a začíná velký byznys.
… a na malé přísnost
A teď střih. 25 tisíc pro živnostníka se stalo symbolem neschopnosti vlády včas a dostatečně pomoci malému a střednímu podnikání. Jako by zde podobně jako v 80. letech nikdo mimo velké státní podniky nebyl - těch pár soudruhů s přidruženou výrobou ať vezme čert.
Jenže živnostníci a malá eseróčka jsou dnes již páteří české ekonomiky. Podniká u nás milion samostatně výdělečně činných osob, které navíc kvůli historicky naprosto nesmyslné daňové politice mají velmi mizerné sociální zajištění. Vláda jim zavřela krám a poslala jejich příjmy k nule, zatímco fixní náklady na provoz všem zůstaly. 25 tisíc korun jim k udržení podniku nepomůže. Měsíc budou mít co jíst, pak je to ale na zrušení živnosti a návštěvu "pracáku".
Kdo si myslí, že se nic neděje, protože čísla nezaměstnanosti zatím dramaticky nestoupají, je vedle. Průzkum agentury PAQ Research a think-tanku IDEA ukázal, že již dramaticky narostl počet lidí pracujících do deseti hodin týdně. Zaměstnanci nejsou zatím propouštěni, ale 13 procent živnostníků už je bez práce a další desetina pracuje na méně než půlku běžného zápřahu. 29 procent živnostníků se pak velmi silně obává krachu, zatímco o místo se bojí "jen" 11 procent zaměstnanců.
Ne, tato čísla rozhodně nesvědčí o úspěchu vládní protikrizové politiky. Spíše je to klid před dokonalou bouří a mezi muži velkého byznysu ve vládním NERVu není pravděpodobně nikdo, koho by tohle hemžení malých a "nepodstatných" nějak zvlášť zajímalo.
V jednoduchosti je síla
Společensky spravedlivé a ekonomicky racionální řešení přitom není vůbec těžké vymyslet. Vzhledem k tomu, že není jasné, jak dlouho bude krize probíhat, není možné nic s alespoň rozumnou pravděpodobností odhadovat. Nerozumnější je tedy podmíněná pomoc.
Co to znamená? Pomoci velkým, ale i malým k penězům nejen prostřednictvím úvěrů a dotací, ale především odkladem povinnosti platit odvody. Dále jim pak dle míry postižení pomáhat s financováním mezd. A deklarovat, že za rok při daňovém přiznání přijde soudný den a dle míry propadu tržeb bude stát buď žádat doplatky, nebo odložené platby úplně promine.
Není tedy třeba plošných moratorií. Není třeba se vlamovat do nájemních smluv a hypoték. Není třeba designovat sto padesát úvěrových programů, aby z toho bylo sto padesát různých vděčností vládě. Stačí jen nechat firmám i živnostníkům peníze na přežití a za rok zúčtovat. Možná by to bylo i levnější než současná palba kanónem mimo cíl.
Samozřejmě by se hodila i další opatření. Od rozvolnění insolvencí až po milostivý rok státu, v jehož rámci by odpustil lidem bagatelní pohledávky a nebál se pomáhat dosud prakticky nevyužívanými rychlými sociálními dávkami lidem v opravdové nouzi.
Ale navrhne někdo tuto jednoduchou a efektivní cestu v onom vládním mužském klubu prodotovaných agroimperátorů, velkých finančních skupin a věřitelských bank? Čas se krátí, během dubna musí být kompletně schválená a přichystaná veškerá pomoc. Možná i bude. Ale bohužel asi s ústřední korporativistickou myšlenkou "vše pro stát, nic mimo stát, nic proti státu". Což bohužel není příliš slučitelné s podstatou svobodné společnosti.
