Je to zvláštní neurotičnost v mezilidských vztazích. Češi se rádi pokládají za pohodáře, jenže po delším pobytu v zahraničí zjistíte, že je to mýtus, pouhá fikce vytvořená pro potěchu našich duší. Realita je jiná.

V české společnosti, hlavně ve větších městech, je někde hluboko zakořeněná podrážděnost. Jako bychom byli v permanentním stresu či honu za prací, požitky a odpočinkem. Pocítil jsem to nyní znovu, když jsem přijel na návštěvu Belgie, země skutečných pohodářů.

Sen mnoha lidí z českého města je vypadnout aspoň na několik dnů na vesnici, Belgičan něco podobného necítí a když už, vychutná si to. Nežene hned po práci na chatu nebo chalupu, neopouští za každou cenu město, nenervuje se za volantem, nespěchá. Život je klidnější.

A i když jede Belgičan v sedm večer sto kilometrů z práce domů, což dělá asi padesát tisíc z nich, nejede jako o život, nešílí.

"Mám dceru v Praze a ta mi říká, že vydrží bez Belgie jen tři měsíce. Pak se musí na chvíli vrátit, zklidnit se. V Česku jí připadá shon příliš extrémní, nesnesitelný. Jakoby Češi brali cestu k pohodě jako krkolomný horský výstup a pracovní život jako utrpení," říkal mi v Belgii jeden dlouholetý emigrant. "Česko krásné, ale duševně náročné."

V čem je Belgie klidnější? Už třeba v tom, že člověk nežije v permanentním strachu z postihu úřadů. Špatně zaparkujete, ano, dostanete pokutu, ale nikdo se na vás nebude dívat jako dozorce v kriminále, s úsměvem vás zkasíruje, a pak ještě poděkuje. Zjistíte, že nemáte v samoobsluze peníze? Pokladní se usměje a vezme nákup s tím, že vám ho rádi schovají, než přijdete. Žádný otrávený výraz.

V restauraci čekejte, že se s vámi číšník rád dá do řeči. Když se, nedej bože, nabouráte, což se mi osobně v Belgii stalo, Belgičan nebere srážku osobně, nekřičí na vás (až na výjimky samozřejmě), i když jste viník nehody. S klidem vyplní zprávu o nehodě a loučíte se s úsměvem. Těžko říct, kde jsou kořeny této pohody, ale působí na duši blahodárně.

Mám Česko rád, mám ho dokonce hodně rád, ale nemám rád ono podceňování jiných národů a přeceňování našeho. Neuróza zahryznutá v našich zdejších životech je jako trnová koruna, kterou už ani necítíme.

Proto se možná snažíme uniknout do klidu přírody, zmizet z civilizace a ruchu tramvají, aut a těsných ulic.

Proto je nám zatěžko zdravit cizí lidi, mnohdy jim nabídnout pomocnou ruku nebo jen tak prohodit pár slov s člověkem na baru. Ne všichni, ne vždy, ale často.

Kdybyste žili tak dlouho v Belgii jako já, pochopili byste ten rozdíl. Oni mohou žít bez neurózy ve svých velkých městech, nemusejí unikat.

Zvláštní představa, co?

Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT