Počet Čechů žijících v belgické metropoli se totiž neúměrně zvýšil a bezpečí cizí řeči pominulo.
Nenapadlo by mě, že podobnou zkušenost učiním dva dny po příjezdu do Sydney. Na druhé půlce zeměkoule.
Vím, že v Austrálii žije asi třicet až čtyřicet tisíc lidí, co tam odešli z českého území. Austrálie má ale rozlohu jako Severní Amerika, Sydney a Melbourne mají přes 4 miliony lidi. Není to žádná Horní Dolní s jednou návsí.
Navzdory všem argumentům jsem ale na české stopy v Austrálii narazil bezděky téměř ihned.
Seděl jsem s kolegou ve světoznámé budově Opery na koncertu Brahmsovy symfonie, když se najednou zpoza řady pod námi ozvalo: "Pánové ráčí být Češi? Je tady slyšet čeština?"
Starší pán představil sebe a kanadskou manželku, kterou si přivezl z Nového Zélandu, a byl viditelně ještě překvapenější než my. Asi ho napadlo totéž co nás: Je vůbec možné potkat náhodou Čecha v sydneyské opeře? Jsme v Austrálii tak viditelní a početní?
Bylo to příjemné setkání, ale byli jsme všichni v šoku. Takovou událost člověk nemůže přijmout jako náhodu.
Na druhý den jsme byli v televizní a rozhlasové stanici SBS vysílající pro národnostní menšiny. Setkali jsme se tam mimo jiné s redaktorkou českého vysílání Ikou. Upozornila mě, že Čechů je sice v Austrálii několik desítek tisíc, ale druhá a třetí generace, tedy potomci někdejších emigrantů, většinou neumí číst a psát česky a hodně z nich ani mluvit.
"Českou stopu prohlubují hlavně studenti, kteří sem jezdí studovat a pracovat," tvrdí. "Dříve bývalo víc živo a český prvek byl víc znát."
Třetí setkání s českou komunitou proběhlo na ambasádě v Canbeře. Velvyslanec sezval několik krajanů a my s nimi mohli mluvit o tom, jak těžké bylo prosadit se v daleké a cizí zemi. Jak těžké je v ní zestárnout, protože její ekonomika je silně individualistická.
Obdivoval jsem je za jejich odvahu odejít před komunismem až na konec světa a tam začínat znovu. Z lékaře se mnohdy stal kvůli špatné angličtině pomocný nemocniční, z inženýrů šéfové zednických part a z učitelů téměř žáci. Prorazit v zemi, která hlavně těží nerosty, farmaří a teprve v posledních letech začala přebírat moderní ekonomické trendy, stálo všechny hodně sil.
Někteří uspěli, jiní prohráli. Všichni byli ale plní energie. Těžko říct, zda ji získali až v Austrálii, nebo si ji už přivezli s sebou.
Je jasné, že "zlaté časy" české imigraci skončily. Hodně Čechů stavělo australská města, těžilo zlato v dolech, zakládalo farmy. Jejich děti možná budou jednou vzpomínat na zemi svých předků, aniž by znaly jazyk, jakým se v ní mluví.
To je podle místních neodvratná věc. Noví čeští imigranti přicházejí velmi zřídka, potomci někdejších se asimilují. Nahradili je Číňané, Vietnamci a jiní Asiaté, kteří dobývají postupně všechna místa v Austrálii.
Netřeba ale nad tím zoufat. I kdyby se na všechno, co Češi v Austrálii udělali, zapomnělo, na jedno zapomenout nelze. Slavný ocelový most v Sydney totiž drží pohromadě nýty z kdysi slavného podniku ČKD.
Tuhle českou stopu nikdo z Austrálie neodpáře. Dokud most bude stát.
Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT
