Dvě hodiny jsem civěl jako přimražený na bednu. Biják o hokejovém týmu mladých kluků z univerzitních klubů, kteří v roce 1980 vyhráli Olympiádu byl svěží a hrdinský. Vzdával jim sympatický hold.

Proč o tom mluvím? Nikdo v roce 1980 nevěřil, že Američané mají hokejisty, co by vyhráli Olympiádu. Tohle byla přitom druhá liga! Univerzitní hráči. Zázraky se dějí! Stačí vůle a odvaha.

Říkal jsem si: další pecka o americkém snu. Jenže pak mě něco rozčílilo. Začal jsem mít vztek na náš zpanštělý a intelektuálně snobský pohled na americkou realitu. Jako bychom s radostí čekali na film nebo knihu, která nám potvrdí, že jsme Američanům kulturně nadřazeni. Nejsme.

Většina z nás si jen hraje na tvrďáky, co se tváří, jak jsou jim přehnané emoce a národní hrdost cizí. Je v nás občas i kus závisti vůči těm, co se dokážou vzepnout k výjimečným výkonům. Vítězit, trpět a obětovat se. Je nám milejší vidět filmy o poezii všedního dne. Ne o hrdinech.

Jestli je o něčem česká povaha, tak o tomhle. Není na ní nic zlého. Jen bych rád viděl film o Masopustovi nebo Pučovi. Kdo ho natočí?

Autor je šéfeditorem ČT 24