Fotbal se stal na pár hodin středem českého vesmíru. Šlo přitom o pouhý úvodní zápas, ne účast ve finále!

Kopaná stáhla z mediální pozornosti i vyjednávání o nové vládě. Důvodem nebyl jen odjezd Mirka Topolánka a Jiřího Paroubka do dějiště šampionátu, také stranické týmy zvolnily "viditelné" tempo a odkazovaly na úterní vyjednávání. Jako by hra s míčem byla náboženský svátek.

Ale ona je to skutečně zvláštní víra, která se umocní ve chvíli, kdy se mužstvo dostane do klubu vyvolených po šestnácti letech. Jako Češi.

Kdyby fotbal nebyl vážný společenský a duchovní fenomén, nezakazovala by jeho sledování bigotní islamistická vláda v Somálsku, George Bush by nevzkázal americkým hráčům, aby předvedli soupeřům "peklo" a íránský prezident by nedával najevo svou lásku ke kulatému míči. Firmy by nedávaly lidem volno, lidé by nevypadli z běžného rytmu.#reklama

Fotbal se stal ne vlastní vinou věcí politickou. Víc než olympiáda. Jako by běhání a kopání dvaadvaceti hráčů na hřišti odráželo něco hluboce lidského, národního, soupeřivého, reprezentativního, tvořivého.

Jako by fotbal vcucl svět, jako by smysl lidstva ležel na trávě.

Také jsem tomu propadl. Ačkoliv se na českou ligu nedívám, do balónu jsem naposledy kopal před dvěma lety a nejraději hraji squash, nějak jsem se nemohl odtrhnout, nefandit, nenervovat se, netoužit po vítězství. Je to opravdu jako nemoc, horečka, davová psychóza.

Je rozkoš jí propadnout a ještě větší být na straně vítězů.

Celé dny teď budu vnitřně nervózní.

Jako při mystickém zážitku.

Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT