V Melbourne končil podzim, ale bylo čtrnáct stupňů, modré nebe a v noci jsem šel večeřet jen tak v lehké bundě a košili.

Má jarní vlast nás vítala studeným větrem a deštěm, ač je jaro v plném proudu.

Když se ale vracíte domů z takové dálky, i déšť potěší.

V Austrálii jsem poznal několik lidí, kteří před deseti dvaceti lety odešli ze své domoviny a dosud ji nenavštívili. Největší překážkou není ani tak dálka jako nedostatek času a hlavně vysoké náklady na cestu.

"Mám čtyři děti, pane. Kdybych chtěl jet domů do Turecka, musím koupit šest letenek, dárky, a když připočtu náklady na bydlení, vyjde mě to na dvanáct až patnáct tisíc dolarů. To je suma, která se nevyplatí. Je lepší zůstat v Austrálii a rodiče pozvat," vysvětloval turecký taxikář.

V Austrálii žil šestnáct let a nebyl na rodné hroudě.

Stejně tak se nevrátil už nikdy do Iráku prodavač v rychlém občerstvení v Melbourne Sáhib a recepční v hotelu z Libanonu. Iráčan čekal na Saddámův pád a pak zjistil, že ho to bude stát tolik peněz, že vlastně ani neví, zda chce svou zemi v brzké době vidět. Libanonec byl na tom podobně.

Všichni tři mluvili o rodných zemích se skepsí, kterou by člověk od muslimů nečekal. Máme totiž o nich často zkreslené představy z článků o muslimském fundamentalismu. Trojka, co jsem poznal, byla zcela jiná.

Měla velmi dobrý vztah k Austrálii.

Čeští bývalí emigranti tvrdili, že když ještě vládl tuhý komunismus, většina z nich si malovala svou rodnou zemi horší, než byla, protože bylo velmi těžké žít s pocitem, že už ji nikdy neuvidí. V Austrálii se říká, že tak se chovala téměř každá komunita.

"Smíření" s domovinou přišlo vždy až později. Emigrantská generace měla zprvu vřelejší vztah k nové vlasti a tu starou brala jako nevlídnou macechu, co jim nedovolila žít bez hladu, strádání nebo svobody.

Ze sebeobranných reflexí lidské povahy někdy mrazí.

Jsem docela rád, že jsem to nepoznal na vlastní kůži. A doufám, že nebudu nikdy muset.

Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT