Jde ale o jeden příběh: O lidské odvaze a prostotě.

Politkovská je typ novináře, který někteří mocní pokládají za otravnou veš v kožichu. Zatímco oni mluví o geopolitických zájmech a přitom tajně dělají kšefty s cizími životy, k státnímu majetku se chovají, jako by byl jejich, a zákony překrucují podle svých potřeb, Politkovská je ten, kdo se nebojí, obviňuje, ptá se, chce pravdu a zlo nazývá zlem.

Takový novinář žije za hranicí běžné žurnalistiky, je spíš alternativním politikem, aktivistickým občanem, mesiášem, který jde do boje s mocí, aniž by řešil, zda se to vyplatí. Žurnalista jako Politkovská to občas přežene, vypadá hystericky a jeho obvinění jsou přehnaná, příkrá a mnohdy i nespravedlivá. Jde o křik v bouři a ten není tlumený.

"Křikloun" se snadno může dostat za hranici, kdy je člověku s mocenskými ambicemi a kriminálním pozadím nebezpečný. A pak třeba zemře. Když přežije, musí se smířit, že nebude nikdy v klidu.

Rajter byl rovněž vší v kožichu. Dlouhá léta odolával tlaku, aby opustil pozemky, na nichž z ničeho vybudoval prosperující hospodářství a pochopil, že jde o "vyšší zájem", protože průmyslová zóna, která se bude na pozemcích rozšiřovat, dá práci tisícům lidí. Přinese investice.

Rajter nakonec ustoupil až ve chvíli, kdy měl záruku, že jeho pozemky nebudou položeny na oltář obecného zájmu bez adekvátní kompenzace.

Zarputilost, s jakou bojoval o svou pravdu, mnoho lidí rozrušuje, protože berou jako normu, že občan by měl být ohebnější, sklonit se a raději jen nadávat. Jít sám proti všem? Ani náhodou! To přece bolí.

Politkovská a Rajter jsou lidé, kteří nenadávají. Jednají.

Se všemi dobrými i špatnými důsledky.

Oba jsou lidé ze stejně nepoddajné, surové hmoty, kterou není snadné otesat. Je to ryzí člověčina, nezaprášená ohýbáním hřbetu nebo strachem, kam může odvaha jedince zavést, jak zaměstnat a ohrozit.

Je to odvaha bláhová, ale pro společnost nenahraditelná.

Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT