Když v roce 1998 získala Kateřina Neumannová stříbro a bronz, což je v historii běhu na lyžích v naší zemi skvělý výkon, poplácali jsme ji sice po ramenou, ale zároveň jsme skákali kolem hokejistů, jako by nic na světě nebylo důležitějšího. Z hokeje se stalo pomyslné zlaté tele.

Ještě teď mi duní v uších bláznivé heslo: Hašek na Hrad.

Kateřina všude jezdila před osmi lety s hokejisty, ale vedle té masivní chlapské tlupy vypadala jako Popelka. Neprávem, ale co naplat.

I letos měl národ velká očekávání.

Čekal, jak skočí Jakub Janda, dojede Neumannová, s boulemi si poradí Sudová, s rychlými bruslemi Sáblíková. Na hrách všechny udivil běžkař Bauer, ale nejvíc nás zajímali zase ti kluci vyzbrojení helmou a hokejkou. Všichni se těšili na zlato.

Jenže pak přišla švédská sprcha. Tvrdím: byl to boží zásah.

Olympijské hry v Turíně už budou navždy spojeny s Kateřinou Neumannovou, s vrcholem její kariéry, tím nejcennějším, co mohla na tratích získat - zlatou medailí. Její výkon vynikl dvojnásob nebo možná ještě víc, když se našim hokejistům nepodařilo turnaj vyhrát. Vynikl tím, že bojovala celý život pro tuto chvíli a dosáhla jí. Byl to triumf vůle.#reklama

Třetí místo hokejistů není špatná věc. Ve srovnání se splněným snem, vytouženým Kateřininým zlatem je ale vybledlé. Proč? V Naganu jsme vyhrávali dramaticky, při samostatných nájezdech. Byl to souboj muže proti muži. Antický epos. Ve finále jsme navíc porazili Rusko.

Nagano bylo hokejovým vrcholem, Turín Kateřininým. To nevymyslíte. Byla to božská odměna.

Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT