Baví mě zevlovat mezi pražskými výklady. Náladu mi kazí jiné věci.   

Jsem čtyři měsíce zpátky z Bruselu a stále si na to nemůžu zvyknout. Otevřu dveře v naší pekárně, stoupnu do řady a když už si mám vybrat, ztuhnu. Prodavačka totiž nic neřekne. Žádné: Dobrý den.

Totéž se opakuje v některých restauracích, supermarketech, vrátnicích a úřadech. Občas se pokouším prolomit ledy. Pozdravím první já. Někdy se to vrátí, jindy na mě civí překvapená tvář. Vy jste zdravil? 

"Víš, jak málo těm lidem platí? Nediv se jim, že nejsou dobře naladění," namítají mí přátelé. Jenomže málo platí prodavačům, vrátným nebo nočním hlídačům všude na světě. A přesto je pusa nebolí.

Spisovatel Louis de Berniéres tvrdil, že nejvíc nenaložený na světě je jihoamerický voják. S otráveným výrazem si ulevuje ze svých frustrací na každém, kdo se mu namane. Ten výraz tam žije několik generací.

V Praze má takový voják navzdory řečem o tržním prostředí stále silnou konkurenci. Není to jen v některých prodavačkách, je to hluboko zažrané v uzavřené a divně naložené pražské společnosti.

Co je na tom nejhorší? Vypadnout ven a vidět, že to jde jinak...