Petr Vizina Petr Vizina | Názory
23. 3. 2020 21:25

Pandemie a smrt v Paštikách

Zloději vracejí, co ukradli. Strach o život nejspíš dokáže kromě úzkosti vyvolat i pozitivní reakce.
Memento mori! "Paštická smrt" - žulové lebky z areálu kostela sv. Jana Křtitele v Paštikách na Blatensku.
Memento mori! "Paštická smrt" - žulové lebky z areálu kostela sv. Jana Křtitele v Paštikách na Blatensku. | Foto: Police ČR

Pro to, co se stalo v noci ze soboty na neděli v obci Paštiky na Blatensku, používá čeština slovo zázrak. Takový ten termín, kterým máme na mysli událost vědecky těžko vysvětlitelnou.

Foto: Jan Kačer

Fotografie z místa ukazují už jen samotný dozvuk celé události. Co předcházelo, můžeme jen tušit. Jisté je, že ke kostelní zdi kdosi za tmy vrátil dvě žulové lidské lebky, které zdobily bránu na cestě ke kostelu. Těm čtvrt tisíciletí starým symbolům lidské konečnosti se přezdívalo "Paštická smrt" a o předminulém víkendu je odtud kdosi ukradl. Zloděj, či spíše jejich parta (žula něco váží), svůj lup po čtrnácti dnech vrátil na místo. Proč, to se nejspíš nikdy nedozvíme.

Souběh událostí nás ovšem odkazuje daleko mimo strohý svět vyčíslitelné škody, která v tomto případě dělala odhadem 250 tisíc korun českých. Jako všechny neuvěřitelné příběhy, je přitom krádež z Paštik až do svého zvratu vlastně fádní.

Loňská generální rekonstrukce tamního kostela Jana Křtitele přišla věřící na 20 milionů. Bývalá ruina Dientzenhoferova barokního chrámu má nový krov i fasádu, uvnitř například zlacenou křtitelnici. Tu nikdo neukradl, bývá na noc zamčená.

I tak má ale štěstí: plenění a drancování tuzemských kostelů v posledních třiceti letech totiž snese podle církevních historiků srovnání se stejně dlouhou třicetiletou válkou. Jen se dnes odehrává v době míru.

Kostely často opakovaně vykradené deset i patnáctkrát za sebou jsou většinu času zamčené, přestože i v dobách soužení platilo, že "kostel uzamčený je azyl odepřený". Představa kostela jako útočiště je dnes stejně přežitá jako představa svatokrádeže, na niž se kdysi dokonce nevztahovala ani amnestie a viník nesměl být pohřben v domácí půdě.

Zloději si žulovou Paštickou smrt odnesli o prvním víkendu v březnu. Tedy v době, kdy koronavirová zubatá začala vytěsňovat zprávy o politice, sportu nebo celebritách a česká vláda nařídila první vážnější opatření - karanténu pro lyžaře z Alp. Nemůžeme vyloučit, že se zloději z Paštik lekli toho, co způsobili. Magické myšlení není otázkou inteligence. Tuším to od doby, kdy se mi jedna ruská kolegyně na kongresu ve Washingtonu, D.C., svěřila s hrůzným zážitkem. Stroj, kterým přiletěla, dlouho kroužil nad městem, protože se nedařilo vysunout podvozek. Jedině ona věděla, že je to kvůli té kradené Bibli, již si ráno na hotelu strčila do kufru…

Podobný pocit měl nejspíš Izraelec z dnešních zpráv. Nejmenovaný muž totiž vrátil památkovému úřadu starý římský projektil do katapultu zvaného balista, který ukradl před patnácti lety v Jeruzalémě. Řekl, že v něm nynější pandemie vyvolala obavu z apokalypsy a konce světa. Krádež prý stále víc tížila jeho svědomí.

Dějiny jsou plné chiliastů očekávajících druhý příchod Páně. Patřili k nim i naši husité nebo Komenský. Svou roli vždy hrálo tušení přicházejícího zlomu, nic už nemělo být jako doposud. Takhle se často mluví i o koronavirové pandemii.

Ať bylo pokání paštických zlodějů motivováno čímkoli, smrt je znovu na obvyklém místě. Alespoň ta žulová. Kéž je to znamením, že se tam vrátí i ta virová.

 

Právě se děje

Další zprávy