Pekingští soudruzi se nemohli nechat předehnat nějakou středoevropskou vesnicí, takže ještě než pražské zastupitelstvo stihlo vypovědět partnerskou smlouvu s čínským hlavním městem, zrušil ji Peking obratem sám.
Boj o jednu dost nepodstatnou smlouvu je ve veřejné debatě vnímán jako potřebná protiváha Pražského hradu, u kterého už dlouho není jasné, čí zájmy vlastně hájí. Je to pochopitelné. Nic z toho ale bohužel nepřipomíná smysluplnou zahraniční politiku sebevědomého člena Evropské unie, který s komunistickou říší středu potřebuje obchodovat, zároveň ale chce stát na pozicích západní liberální demokracie.
A že to jde, ukazuje třeba Německo. Když český prezident Miloš Zeman naprosto neomaleně minulý rok německé kancléřce Angele Merkelové tvrdil, že je čínskou agentkou, protože v Číně byla jedenáctkrát a on jen šestkrát, zapomněl dodat, že Merkelová je v tom případě agentkou velmi schopnou. Její cesty vždy kombinují chytrou diplomacii, důraz na lidská práva a početnou skupinu velmi dobře připravených podnikatelů, kteří opravdu zobchodují miliardy eur, nikoli jen slibů.
Hlavně to dovést na hranu
A jak přistupujeme k Číně my? Začněme třeba hrdinným odporem pražského primátora Zdeňka Hřiba proti ostudnému magistrátnímu "souhlasu s jednou Čínou". Velmi hloupá smlouva z roku 2016, kterou schválili ANO, ODS a komunisté, není především nekonečná. V roce 2021 by vypršela, stejně fakticky nefunguje a není nijak plněná. Stačilo tedy nechat smlouvu doběhnout a pouze jasně deklarovat, že současná garnitura s ní nesouhlasí. Když jeden z lídrů Prahy Jan Čižinský zvládl jako zastupitel zůstat v minulé koalici s ANO i přes uzavření této smlouvy, mohl to vydržet ještě dva roky.
Nebo tu byla druhá možnost - smlouvu okamžitě na počátku pirátské éry nad Prahou vypovědět a za týden mít vše odbyto. Bylo totiž samozřejmě jasné, že Peking na zrušení bodu 3 o jedné Číně (kam už dekády dost záhadně řadí i nezávislé státy) nikdy nepřistoupí.
Jenže to by z toho asi nebylo to, co nyní vidíme: Vypjatá kulturní válka, kdy se o duši Česka bojuje v Pekingu, a ministerstvo zahraničí se fakticky přesunulo z Černínského paláce na Mariánské náměstí.
Nebo připomeňme jiný příklad, který ovšem rovněž dokládá, že spíš než o hodnoty jde na naší straně ve vztahu k Číně často o neschopnost. Na mysli máme jarní extempore tehdy ještě ministryně průmyslu Marty Novákové, která porušila jedno ze základních diplomatických pravidel, podle nějž se zástupci Číny a Tchaj-wanu pokud možno nemají nikdy potkat na jednáních, jakkoliv obě strany často o tento konflikt stojí.
Když se to na jaře podařilo při jednání zahraničních investorů, překvapená expertka na otevírací dobu supermarketů zazmatkovala a nechala vyhodit tchajwanského zástupce, který v Česku přitom reprezentuje mnohem větší investice než celá komunistická Čína.
Zemanovo fiasko
A s investicemi jsme u byznysu. U Miloše Zemana je pročínská politika naopak velmi promyšlená, byť je bohužel prospěšná jen pro jeho okolí, nikoliv pro republiku. Právě na to je třeba upozorňovat, nikoli otvírat další frontu kulturní války a vystačit si jen s protesty proti nepřijatelnosti Zemanových styků s komunistickým východním zlosynem. To je totiž druh debaty, který prezidentovi naopak velmi vyhovuje.
Jak by řekl sám Miloš Zeman: Nuže, pojďme se podívat, jak to tedy s těmi investicemi je. Oba prezidenti slibovali, že do roku 2020 dosáhne výška čínských investic u nás hodnoty 200 miliard korun. Realita je jiná a výsledek je žalostný. A ještě orazítkovaný kovbojkami okolo firem CEFC a CITIC, odkud dokonce zmizel neznámo kam stále ještě oficiální poradce českého prezidenta.
Pokud Zeman slíbil aktivní východní ekonomickou diplomacii, měl by složit za čínské tažení už konečně také účty, protože to stálo extrémní diplomatické úsilí. Ani to sem však žádné produktivní investice nenalákalo. Jen pár Zemanových oblíbenců a sponzorů dostalo nějaké drobky. Místo pomalé, ale funkční prezentace na nejrůznějších čínských veletrzích se Česko nechalo obalamutit pozlátkem memorand o spolupráci, na kterých se dá slíbit virtuálních nul, kolik si kdo zrovna přeje.
Zoufalství toho přístupu dokládají poslední data, podle kterých schodek zahraničního obchodu stoupl na více než půl bilionu korun a dovoz z Číny je desetkrát větší než náš export tam.
Byznys a dalajlama
Jde to přitom i jinak. Důraz na lidská práva a obchod se dá skloubit do přijatelného pragmatického mixu, který nikomu neláme páteře. Příkladem může být údajná "čínská agentka" Angela Merkelová. Vzhledem k tomu, že už nikdo si ani nepamatuje, kdy začala vládnout, má za sebou logicky také spoustu střetů s Čínou. Na první cestu se tam vydala už v roce 2006. Tehdy to bylo v rámci přátelského, ale dost ostrého souboje s Francií Nicolase Sarkozyho o to, koho si tehdy ještě trochu otevřenější Čína vybere v Evropě k hlavní spolupráci.
To pak ale nebránilo kancléřce v setkání s dalajlamou, což zase na čas vztahy ochladilo. Výsledkem však byla letos na podzim už dvanáctá - a možná poslední - návštěva Angely Merkelové v říši středu. Na úvod se nerozpakovala říct své k hongkongským protestům, což se hostitelům rozhodně nelíbilo. Nicméně pak nepřišla na řadu vzdušná memoranda, ale celkem přízemní, zato reálný byznys. A giganti Volkswagen, Allianz či Deutsche Bank odjížděli spokojeni.
Zároveň Německo ani na chvíli nerezignovalo na domácí obranu před čínskými špiony a vměšováním. Spolkové tajné služby mají plnou politickou podporu k zadržování čínského vlivu. Dokladem budiž fakt, že po vstupu Číňanů do Daimleru Německo zpřísnilo zákon kontrolující investice do strategických podniků.
Síla slabé Merkelové
Jak rozdílné to je v Česku. Prezidentovo bezpodmínečné klanění se nejen nevyplatilo, ale přímo zkrachovalo. Složitou diplomacii s komunistickým partnerem neumíme (případ Nováková), nebo ani nechceme umět (případ Praha). A chybí pořád i ten zákon na ochranu strategických podniků, takže Číňané se málem dostali i do plzeňské Škody Transportation, kde by pak mohli vymýšlet, co by čínské ekonomice nejvíce prospělo třeba ve spolupráci s Rusy v nedaleké Škodě Jaderné strojírenství…
Angela Merkelová byla v Česku vždy brána kvůli své zdrženlivé, centristické a opatrné politice jako slaboch, od dob migrační krize pak dokonce jako slaboch extrémní. Ale upřímně: jak moc by se nám teď ve vztahu k Číně takový produktivní slaboch hodil místo těch našich siláků bez výsledků.
