Média věc rozeberou, pak to utichne, načež po pár dnech je otázka nastolena zas. A je třeba možné uvažovat, zda a nakolik hrozbou předčasných voleb vládnoucí Právo a spravedlnost (PiS) pacifikuje své parlamentní - ale nikoliv vládní - spojence, Sebeobranu a Ligu polských rodin, anebo zda a nakolik jsou taková prohlášení prostě plodem bojovné, mobilizační atmosféry. Jako by nebylo po volbách, ale jako by se předvolební kampaň změnila v kampaň permanentní.
Leninské odhalení
Jejím plodem je určitě založení sněmovní komise, která má vyšetřit polské bankovnictví, a to od roku 1989.
O skutečných možnostech parlamentních komisí vyšetřit něco tak složitého si ani v Polsku mnoho lidí nedělá iluze. O tom, že zřízení komise je namířeno hlavně proti prvnímu nekomunistickému ministru financí a nynějšímu předsedovi Polské národní banky Leszku Balcerowiczovi, nepochybuje nikdo. Co v bojovné náladě na tom, že to Polsku nepomůže? Doma to snad přinese zadostiučinění voličům, kteří volili z protestu proti letům transformace.
V zahraničí, kde má Leszek Balcerowicz oprávněně pověst krotitele hyperinflace a strážce stability zlotého, to dobrý dojem neudělá.
Bojovná atmosféra přináší i další plody. Například nejvlivnější deník Gazeta Wyborcza - kterému jeho odpůrci jinak vytýkají nechuť k lustracím a debolševizaci - se zcela vážně zabývá odhalením, že nynější prezident Lech Kaczyński ve své doktorské práci z roku 1979 - jedenkrát citoval Lenina. I kdyby to byla hrubá záplata na hrubý pytel, je to záplata velmi absurdní.
Konfesní stát?
Je tomu patnáct let, co Czesław Miłosz, laureát Nobelovy ceny za literaturu, vydal esej-pamflet, v němž varoval před pokušením budovat v Polsku konfesní stát.
Jako demokrat, který pamatoval ponurou atmosféru Polska třicátých let, varoval před nedemokratickými postupy.
A jako katolík varoval před politikou, která nakonec vede i k erozi křesťanství, i k rozvoji nenávistného antiklerikalismu. Velký básník se nikdy nenechal postavit na piedestal a i tento hlas mu mnozí ani po jeho smrti neodpustili.
Bylo to varování přehnané, nebo nebylo? Těžko říci. Zlé předtuchy, které se nenaplnily, se snadno kritizují. Ale možná se nenaplnily také proto, že je někdo měl odvahu vyslovit?#reklama
Je česká představa, těžko říci jak rozšířená, že politický katolicismus představuje v Polsku velikou mocnost. Slýcháme o vlivu katolicko-národoveckého Radia Maryja a mediálního koncernu Tadeusze Rydzyka vůbec. Jenže polská katolická církev je politicky pluralitní, a tak páter Rydzyk má mezi biskupy své velké příznivce i velké odpůrce. A Radio Maryja rozhodně není orgánem polského episkopátu.
Polsko nemá "naše" lidovce
Velký paradox polské stranické politiky, vlastně od počátků: Poláci nikdy nezaložili velkou a stabilní katolickou stranu. Nic podobného kontinuitě naší KDU-ČSL, strany působící v zemi tak bezvěrecké, v Polsku neexistuje!
"Historickou" stranou, v dnešním polském parlamentu jedinou, jsou sice lidovci, jenže to je rolnická strana, která má ve svých dějinách i proudy výrazně antiklerikální. A po roce 1989? Téměř ve všech politických prostředích - kromě postkomunistického - bychom našli ambice založit moderní křesťanskou demokracii, ale žádnému se to nepodařilo.
Dnes? Obě nejsilnější parlamentní strany, PiS i Občanská platforma (PO), zdůrazňují své zakotvení v křesťanských hodnotách a tradicích, ale nevím, jestli by si některý politolog troufl říci, která z nich má aspoň nějakou naději se křesťanskou demokracií ("moderní"? "tradiční"?) stát.
Samozřejmě že v zemi s tak velkým počtem věřících je v zájmu politika bojujícího o hlasy být s katolictvím zadobře. Ale pro kolik polských politiků řekněme posledního století bylo takové spojenectví spíše účelové?
V roce 1991, kdy psal Czesław Miłosz své varování, bylo vše v mlhách, ale dnes si podle všeho většina biskupů a i kněží uvědomuje, že blízká spojenectví s politiky přinášejí plody jen velmi dočasné.
Současná atmosféra může způsobit, že další voliči ve vztahu k politice spíše zcyničtí, než by uvěřili v tyto cesty k očistě veřejného života. Ale ke konfesnímu státu nevede.
Autor je novinář a polonista, redaktor dvouměsíčníku Listy
