Hodně Čechů má jaksi za to, že náš bezprostřední, fyzický kontakt s Ruskem, do kterého jsme - nejen vinou vlastní ignorace - samozřejmě započítávali i další země a národy SSSR, začal v roce 1945 a skončil odchodem posledního sovětského vojáka počátkem devadesátých let. Jako by to byla jen epizoda, a co se bude dál dít na východ od Košic (pro někoho i za česko-slovenskými pohraničními horami), opět nebude mít zásadní vliv na poměry u nás.

Poláci si takové věci nemyslí.

Ovšem, mají s Běloruskem, Litvou a Ukrajinou společnou hranici. Další vysvětlení je taky banální, mnohé Čechy však stejně překvapí připomínka, že předválečné Československo nemělo na rozdíl od Polska se Sovětským svazem ani píď společné hranice. To je dost odlišná historická zkušenost.

Některé představy současné polské politické reprezentace o obhajobě národních zájmů vůči Bruselu neznějí sympaticky, naštěstí bychom ale těžko hledali v současném Polsku vlivnou sílu, která by chtěla "hájit národní zájmy" proti Ukrajincům, Bělorusům nebo Litevcům. Že je tomu tak, je zázrak ne nepodobný německo-francouzskému smíření po druhé světové válce: na jedné straně kulturní blízkost, velký kus společných dějin, na druhé straně veliké zatížení prolitou krví a hraničními spory, které byly v rámci tradičních představ o národním státě neřešitelné.

Smíření s novými hranicemi

Jestliže od druhé světové války žijí Poláci ve státě s nepočetnými menšinami a radikálně přesunutou východní i západní hranicí, je to důsledek paktu Ribbentrop-Molotov, války, genocid a "ducha Jalty". Na to neměli vliv.

Jestliže jsou tam hlasy nepřátelské vůči nejbližším východním sousedům vzácné, třebaže tolik rodin má hroby předků (ale i ztracené majetky oněch předků) za východní hranicí, je to zásluha národní sebereflexe, na níž se velmi podílela elita - s takovými lidmi, jako byl litevský rodák a laureát Nobelovy ceny za literaturu Czesław Miłosz.

Do každé čítanky poválečných polských dějin by patřil pouhý čtenářský dopis kněze Józefa Z. Majewského zaslaný do exilového, pařížského časopisu Kultura roku 1952.

Stály v něm věci dnes samozřejmé, tehdy odvážné.

Pisatel tvrdil, že padne-li v budoucnu sovětské Rusko, měly by už polské "choutky na Vilno a Lvov naprosto vyhasnout". A pokračoval: "Ať se Litevci, kteří prožívají horší osud než my, těší ze svého Vilna a ve Lvově nechť vlaje modrožlutá vlajka. My pak obraťme své zraky na Vratislav, Gdaňsk a Štětín a budujme Polsko na jeho vlastní půdě. (...) Pak se nám zajisté dostane důvěry našich sousedů na východě a na severu."

Noví sousedé

Tehdejší mocní - včetně ještě žijícího Stalina! - se mohli usmívat nad chimérami málo známého duchovního.

Mnoho polských vlastenců se však neusmívalo; statisíce tehdy doufaly, že se jednou vrátí do rodného Lvova či Vilniusu. Odvaha pařížské Kultury, která se této linie držela a od níž ji převzaly polské politické reprezentace po roce 1989, nebyla menší než odvaha těch vyhnaných Němců, kteří se první postavili proti ideji návratu do kdysi vlastních domů.

Je dobře, že se u nás dnes mluví o tragédii vyhnaných Němců. V Polsku se o ní taky dnes mluví značně otevřeně, ale kontext je přece jen jiný: Poláci, kteří prchali před sověty z východu, se neměli usadit kde jinde než na územích, odkud byli vyhnáni Němci. Uslyšet od starých lidí měkkou východní polštinu není dodnes ve Slezsku nebo na baltském pobřeží tak vzácné.

Ostatně co o sobě víme? Jsme s Poláky noví sousedé. Předválečná polsko-československá hranice byla dlouhá, ale ta česko-polská kratičká a poznamenaná zase svými tragédiemi. Vlastně jsme začali normálně sousedit až na konci roku 1989.

Autor je novinář, polonista, redaktor dvouměsíčníku Listy