V Polsku se jí říká "dekomunizace".
Je to ostatně jedno z Kaczyńského základních témat po roce 1989. Řekl také, že "dekomunizace, jak byla chápána před víc než deseti lety, znamenala eliminovat z veřejného života také pracovníky stranického aparátu". Což je prý "těžší než kdysi", protože "instituce, do kterých se aparátníci přesunuli, jsou dnes do značné míry soukromé. Jde především o banky a široce vzato prostě o podniky."
Předseda vlády dodal: "Přesto má smysl uvažovat, jestli by nešlo zakázat těmto lidem účast ve veřejném životě."
Premiérovy rozpaky jsou zjevné: jeho strana Právo a spravedlnost by chtěla regulovat ve veřejném životě mnohé, ale má základní respekt ke svobodnému trhu. Premiér ovšem nemůže mluvit jinak: popíral by svá starší prohlášení a mohl by proti sobě popudit své radikálně antikomunistické stoupence. Ale tento premiér se nemůže ani zbavit pochyb, zda a nakolik stát může zasahovat do soukromé sféry.
A co řekl arcibiskup
Po skandálu s arcibiskupem Stanisławem Wielgusem, který se musel vzdát hodnosti varšavského metropolity poté, co byla odhalena jeho někdejší spolupráce s polskou Státní bezpečností (SB), oslovil deník Gazeta Wyborcza jiného vysokého hodnostáře.
Metropolita gdaňský, arcibiskup Tadeusz Gocłowski se vyslovil pro autonomii státních a církevních struktur. Zvídavé, v Polsku velmi sledované novinářky Agnieszka Kubliková a Monika Olejniková se však kardinála Gocłowského i tak zeptaly: "A nemůže za to Ústav národní paměti (IPN)? Neměl třeba oslovit primase nebo nuncia?"
Odpověď gdaňského hodnostáře je zajímavá: "IPN takovou povinnost nemá. Ústav má ovšem morální závazek odpovědnosti za církev. Pokud Ústav věděl, že existují dokumenty, ze kterých může vyplývat, že arcibiskup Wielgus spolupracoval s SB, byli bychom nejšťastnější na světě, kdyby se zkontaktoval buď s papežskou nunciaturou, anebo s biskupskou konferencí a tyto poznatky jim sdělil. Je známo, že Svatý otec je naprosto nezávislý, pokud jde o jmenování biskupů, musí ovšem mít seriózní informace."
Očista a nebezpečí
Myslím, že v obou výpovědích je jisté nebezpečí: oba vlivní mužové mísí povinnosti státu a mravní soudy. Vždyť proč by měli být bývalí aparátníci odstraňováni z podniků, pokud podnikají podle zákonů? I když si o nich jinak můžeme myslet svoje? A proč by měl státní Ústav národní paměti iniciativně oslovovat církevní instituce, jestliže církev není státním podnikem?
Jeden z nejzasvěcenějších často vůči církvi kritických novinářských pozorovatelů náboženského života Adam Szostkiewicz z varšavského týdeníku Polityka napsal ve svém blogu: "Optický klam asi spočívá v tom, že se církev redukuje na ideologickou instituci, jednoho z účastníků hry o moc nad lidskou myslí. Kdo takto pohlíží na církev, vidí jenom fasádu, ale nevidí zázemí, které na rozdíl od potěmkinovských vesnic je u nás často mnohem bohatší, živější a zajímavější. To, jak církev nakonec vyjde z lustrační krize, bude mít velký význam pro polský katolicismus, ale jeho budoucnost ve stále větší míře závisí na onom zázemí, které je médiím neznámé, protože je nepolitické. Největším nebezpečím pro církev v Polsku dnes je podléhání politizaci, k čemuž církev tlačí různé, nátlakové a zájmové skupiny, často znesvářené.To je past. Zpolitizovaná církev logicky přestává být církví obecnou."
To je myslím ono. Chceme slyšet z Polska zprávu jednoznačně dobrou? Při jedné víkendové celostátní už patnácté charitativní akci, spojené s koncerty, tanci, ohňostroji a velikou finanční sbírkou se sebralo podle odhadů přes dvacet milionů zlotých, tedy asi 140 milionů korun. Peníze půjdou na dopravní osvětu, aby na polských silnicích umíralo míň dětí, a na zdravotnictví. Akce se jmenuje Velká kapela sváteční pomoci, je nepolitická a necírkevní. Účastnili se jí ovšem, jak jinak v Polsku, hlavně katolíci.
Autor (1959) je novinář, polonista, redaktor Listů
