Je to skoro evergreen. Příspěvky na charitu, která má pomáhat po povodních, někdy skončí v kapse jejího zakladatele nebo padnou na úplné zbytečnosti. Avokádu, které si oblíbily masy ekologicky smýšlejících lidí, se zase začíná říkat "zelené zlato", protože s ním kvůli vysoké poptávce ve velkém začaly obchodovat mexické drogové kartely. Na jeho pěstování se navíc spotřebuje tolik vody, že to výrazně přispívá k suchům v Kalifornii.
Přesto nejde o příklady toho, jak se necháváme nachytat. Ani o argumenty pro názor, že pokusy dělat něco dobrého musí nutně skončit špatně. Jde jen o ilustraci prostého faktu, že vyznat se v propojeném světě je extrémně těžké. Ostatně i OSN, disponující obřím aparátem, se dočkala pokárání, když hájila nákup lokálních potravin jako způsob, jak redukovat emise (spoiler alert: zdá se, že lokální potraviny emise CO2 příliš neredukují a někdy je pravdou dokonce opak).
Důsledky jakýchkoli akcí je zkrátka v komplikovaném světě prakticky nemožné dohlédnout.
A takové to mohlo být dobré místo
Do krásně komické absurdity to dotáhli tvůrci seriálu Dobré místo. Lidé v něm na Zemi za svoje činy sbírají plusové a minusové body. Na konci života se ze součtu dozvědí, zda půjdou do Dobrého, či Zlého místa. Podobnost s nebem a peklem je samozřejmě čistě náhodná. Za zapamatování si narozenin sourozence tak člověk dostane 15 bodů, za použití vlastní tašky v obchodě si jich připíše dokonce 1980. Za genocidu jich pro změnu několik set tisíc ztratí. Něco jako bodový systém u řidičských průkazů.
V čem je háček? Koupíte si jablko. Je zdravé (+ body), třeba místo toho sníte méně hovězího (+), možná ho dáte svým dětem (+++), podpoříte zemědělce (+). Jenže: při jeho pěstování se používaly pesticidy (-), zemědělec dře kůži ze svých zaměstnanců (-) a třeba o tom ještě nedávno psali ve vašich oblíbených novinách a vy jste zprávu ignorovali (-). Co všechno vaše snědené jablko může způsobit za dvě generace, je už opravdu vysoká matematika.
Začínáte tušit problém? Není divu, že v seriálu se do Dobrého místa už přes 500 let nikdo nedostal. S nejistou výjimkou Abrahama Lincolna, kterému dali zasloužený jednorázový bonus za zrušení otroctví.
Ale vážně. Domýšlení důsledků jakékoli lidské aktivity se potýká, trochu zjednodušeně řečeno, se dvěma problémy. Jednak s otázkou, co všechno do hodnocení započíst. A pak také s tím, jak různé aspekty vzájemně porovnávat a měřit. Zatímco první otázka je spíše doménou morálních filozofů, na druhou se snaží odpovídat vědci.
Díky jejich studiím se tak dnes můžeme docela spolehnout, že nahrazení alespoň trochy hovězího jiným druhem masa omezí využití půdy, energie i změnu klimatu. Jenže každá taková studie je otázkou tisíců hodin akademické práce. U velké části výrobků tak "tajenku" nikdy nerozluštíme.
Vědci navíc vedou nerovný boj s různými lifestyle blogery (či autory sloupků, jako je Psycho), sociálními sítěmi, velkohubými prohlášeními firem či hyperreakcemi na marginální problémy (brčka!), v jejichž záplavě se i důležitá doporučení často ztratí.
Pomáhej, kde jsi
Do důsledků zkouší dovést snahu být prospěšný na základě vědeckých poznatků hnutí efektivního altruismu. Snaží se poskytovat návody, jak efektivně zasvětit svůj život službě ostatním - od volby kariéry přes výběr problémů, které si zaslouží pozornost, až po konkrétní malé kroky. Samozřejmě jen pokud si něco takového člověk zvolí. Většina z nás jistě zdaleka nemá podobné ambice. Přesto racionální přístup k "prospěšnosti" přichází i s návody, kterých by se měl držet každý, kdo chce občas pomoci a zároveň se netouží dívat na hořící Indonésii poté, co léta s dobrým pocitem kupoval palmový olej.
Na co efektivní altruisté a další také přišli? Například: zdravý rozum je důležitý. Stejně tak kritika vlastního přesvědčení. Pokud něco vypadá jako příliš extrémní akce, pravděpodobně to také extrémní je (nevyměňujte hned svou kariéru za Armádu spásy, můžete být prospěšní i tam, kde jste). Pomáhat se dá na všech úrovních (pracovní, rodinné…). Nepodléhat pěně dní (pokud se něco jako blesk šíří sociálními sítěmi, často to s efektivní pomocí nemá nic společného). Zjistit si maximum informací (o charitě, které posílám peníze, či výrobku, který kupuji) a hodnotit je podle toho, kde má můj příspěvek největší dopad. Pomocí na jedné frontě neškodit na jiné jen proto, že ji považuji za méně důležitou. Data a analýzy z důvěryhodných zdrojů mají větší váhu než slova chlapů z hospody nebo Facebooku. Pocit morální nadřazenosti z něčeho, o čem si myslím, že je prospěšné, indikuje vždy problém.
Že si nejsme jisti, zda je něco opravdu "dobré", neznamená, že to není alespoň "lepší". Je tedy lépe sousedům pomáhat než nepomáhat, na charitu přispívat než nepřispívat a odpad třídit než netřídit. Cynismus není tím, co bychom měli v tomto případě pěstovat. Nemusíme se sice nakonec tak úplně vydat po Stairway to Heaven, ale rozhodně to nebude Highway to Hell.
Autor, ekonom, je spolumajitelem společnosti Behavio.
