Zarazilo mě ovšem to, že se nikdo nepozastaví nad skutečností, že 99% komentátorů a priori podsouvá latentní rasismus a až nepřekonatelný odpor k menšinám většinově české společnosti.
Když odhlédneme od občasných excesů krajních nacionalistů (kteréžto mají média ve zvláštní oblibě), troufnu si tvrdit, že Češi nemají s žádným etnikem výraznější problémy. V Brně jsou vietnamské tržnice neustále obleženy nakupujícími, dokonce se teď objevila zprava, ze v Čechách chystají vietnamští obchodníci řetězec obchodu s potravinami jako konkurenci nadnárodních gigantů - mohli by si to dovolit, kdyby na ně většinová společnost hleděla jako na odpad? Nejlepší kamarádka mojí dcery na gymnáziu je Halka - Vietnamka. Sympatická holčina, s rozumnými názory a příjemnou perspektivou. Její rodiče prodávají ve stánku, ona už bude mít dost pravděpodobně vysokoškolský diplom. Odlišna mentalita je občas znát (hlavně v chování rodičů k ní a jejím kamarádům), ale nikomu a ničemu nevadí.
Na naší ulici prodávají zeleninu Arabové, konkrétně z Alžíru. Tedy vyjma období rammadánu, to za sebe mají jako záskok Ukrajince. Jsou to sympatičtí chlapíci, rození obchodníci, u kterých je radost nakupovat.
Protože se semtam zapovídáme, pochopil jsem, jak to u nich chodí a také to, že spousta lidí si cestou z práce ráda udělá zajížďku jen proto, aby si mohla nakoupit zeleninu právě u nich. Rozdíl proti supermarketům je hlavně v přístupu. V době celosvětově rozjitřených vztahů s muslimy mne to připadá uklidňující.
A tak bych mohl pokračovat dlouho. Arabští právníci, židovští obchodníci, rusky mluvící dělníci, černoch, který Vás v Praze zdvořilou češtinou zve do opery - to všechno se děje dnes, teď, tady. Potřebovali tihle lidé někdy k něčemu pozitivní diskriminaci? Určitě ne - o takových věcech ani nepřemýšlí. Prostě pracují, aby měli na chleba.
Nelze srovnávat nesrovnatelné - Romové takoví prostě nejsou a pravděpodobně asi ani v dohledné době nebudou. Vždy hledají cestu nejmenšího odporu a pokud jim to dovolíme (a my asi dovolíme), budou na náš účet žít další desítky let. Proto mi řeči o pozitivní diskriminaci připadají, promiňte mi to, jako zhovadilost. Mělo to svůj smysl v Americe minulého století, ale my žijeme jinde a jindy. Až když přestaneme s Romy jednat jako s méněcennými opicemi, které zrovna slezly ze stromu, opustíme názor, že je musíme privilegovat a přestaneme dotovat jejich život na dluh, budou se muset začít chovat tak, jako všichni ostatní občané tohoto státu - potom teprve přestanou mít problémy oni s námi a my s nimi.
Obávám se ale, že tou dobou už budou mít všichni Vietnamci žijící u nás doktorát.
Ladislav Hora, Brno, technicky pracovnik
