Bylo mi 16, byla jsem čerstvě na gymnáziu a léto zčásti trávila v Londýně, kde v té době studoval bratr. Bydlela jsem pár týdnů u něj a jeho spolubydlících a chodila na kurzy angličtiny v centru. Z kosmopolitního života jsem byla nadšená. Jsem původem z malé vesnice o sto lidech a bylo to poprvé, kdy jsem žila ve větším městě, se vším, co to přináší. I přeplněné metro mě fascinovalo. Do momentu, než mi v něm kdosi, kdo byl natlačený za mnou, strčil ruku zezadu za džíny i za kalhotky.
Zkusila jsem se pohnout, přitáhl mě blíž a rukou znovu šátral. Rozbušilo se mi srdce, namlouvala jsem si (ano, úplně naivně), že si mě třeba s někým spletl. Otočila jsem se - byl to dospělý muž, v té době mi přišlo, že mu mohlo být kolem 40, ale teď zpětně těžko říct. Měl oblek, kravatu, působil naprosto normálně. Usmál se na mě a mě jako by v ten moment něco koplo do žaludku.
Teď už si nešlo namlouvat, že to byl omyl, ale nezmohla jsem se na jediné slovo. Ani směrem k němu, ani k ostatním. Nezkusila jsem ani vyslat nějaký signál, že bych potřebovala pomoc. Jen jsem se znovu pokusila odtáhnout, aby to utrpení aspoň bylo o něco menší a nikam dál to nezašlo. Se sklopenou hlavou jsem čekala, až se otevřou dveře na další zastávce. Trhla jsem sebou, vyškubla se a utekla.
Chvíli jsem to rozdýchávala u východu z metra a styděla jsem se podívat na lidi, kteří ze stanice vycházeli se mnou, protože jsem byla přesvědčená, že někdo něco viděl a myslí si, že to je moje chyba. Myslela jsem si to totiž taky. Protože jsem byla zticha. Neřekla jsem, ať toho nechá, ať na mě nesahá. Neřekla jsem, že to nechci. Měla jsem naprosto stažený krk. Až zpětně jsem začala jako problém vidět to, že si někdo vůbec myslí, že zkusit sáhnout může.
Klíče a deodorant
Léta jsem si na ten zážitek nevzpomněla. Fyzicky se mi nic nestalo, a tak se dal docela snadno vytěsnit. Nijak to nenarušilo můj vztah k mužům. A nemyslím, že bych se ve srovnání s kamarádkami třeba víc bála toho, že by se mohlo něco takového - anebo mnohem horšího - znovu stát.
Na vysoké jsme snad všechny měly někde po ruce deodorant, o kterém jsme si myslely, že když ho nastříkáme případnému útočníkovi do očí, budeme mít čas utéct. Nebo klíče, i když doteď nevím, jak bych je použila.
V ruce jsem je v kabelce drtivě svírala jen jednou, když mě pronásledoval po vystoupení z noční tramvaje na pražském Žižkově naštěstí dost opilý muž až k bytu. Běžela jsem, on taky. Byla jsem rychlejší a slyšela jen, jak narazil do vchodových dveří, kterými jsem před ním práskla. V dalších letech jsem měla to štěstí, že podobně nepříjemné zážitky byly z převážné většiny jen na slovní úrovni a šly také snadno ignorovat. Rozdíl byl v tom, že jsem ty muže často znala.
Třeba když mi zhruba ve 20 jeden z mých nadřízených řekl, že se nemůže dočkat, až mě na Velikonoce přetáhne pomlázkou a že doufá, že z toho budu brečet tak, až se mi rozteče řasenka. Nebo když mi jiný nadřízený zadával přes mou šéfovou práci s tím, ať to napíše "ta prsatá". Podobné poznámky padaly - a často stále padají - veřejně před ostatními a jsou zhusta považovány za "humorné". Některým z nás vadily a vadí víc, jiným méně, ale těžko věřit, že tu žije větší část žen, kterým jsou příjemné. Jen se v některých kruzích znormalizovaly, takže se naučily je přecházet.
Také jsem je příliš neřešila, byla jsem si jistá, že mám hroší kůži a že se ozvu, když na mě něco bude moc. Ozvala jsem se, když mi na firemním večírku opilý vysoko postavený manažer sáhl před kolegy zničehonic na prsa a zmáčkl je.
I tady mi reakce ale chvíli trvala, než jsem dokázala pobrat, co se děje. Ohradila jsem se, ale zpětně si přeju, abych bývala použila mnohem expresivnější výrazy. Abych to více řešila - a ne jen následně s kamarády a preventivním vynecháváním podobných večírků do budoucna.
Čemu věříme
Když se hlavně v Americe rozjela kampaň #MeToo, čekala jsem, že příběhy fyzického i psychického sexuálního násilí a obtěžování vyplují na povrch i v Česku. Že to s mírným zpožděním měsíců, možná pár let, přijde. Že se o tom konečně i u nás začne mluvit, že ženy - ano, statisticky jde prostě z většiny o ně - dostanou odvahu i příležitost promlouvat. Dosud se tak nestalo.
Jako společnost jsme se dočkali jen pár okamžiků. Třeba když slovenský deník SME a český Deník N zveřejnily výpovědi desítek známých žen, jež se svěřily se znásilněním nebo sexuálním obtěžováním. Nebo když Aktuálně.cz popsalo zkušenosti studentek autoškoly, které obtěžují jejich učitelé, či příběhy dívek, jejichž fotky si na sociální síti Reddit vyměňovali jejich expartneři i úplně neznámí lidé. Žádnou větší #MeToo vlnu to ale v českých končinách nespustilo. Má šanci to změnit skandál kolem Dominika Feriho?
Těžko tomu věřit. I v tomto případě totiž de facto hned po zveřejnění zaplnily prostor notorické reakce: Proč nejdou ven pod plnou identitou? Proč nic neřekly dřív? Proč nešly na policii? Proč s tím jdou všechny ven až nyní před volbami? Jak se má teď Feri bránit?
Ženy napadají otázky jiné: proč v textu, který zveřejnily Deník N a A2larm, nepadlo přímo slovo znásilnění. Nevíme samozřejmě, odehrálo-li se všechno tak, jak to popsaly ty, které se rozhodly promluvit. A priori jim ale ženy v mém okolí nemají důvody nevěřit. I proto, že z vlastních zkušeností vědí, že se takové věci dějí. A vědí také, jak těžká bývá s agresorem konfrontace.
Snad každá z mých kamarádek a známých zažila nějaké sexuální obtěžování. Na večírcích, v práci, ve škole, část i v rodině. Některé jejich příběhy spadají do definice sexuálního násilí nebo alespoň nátlaku, jiné jsou spíše jen na hraně zákona - ale rozhodně za hranou morálky.
Vím o jedné jediné, která šla na policii, o jedné, která šla na HR, a o jedné, která dala kolegovi v práci facku za plácnutí po zadku - a pak byla u ostatních (podle jejích slov) za "krávu". Ostatní to přešly, protože stejně jako mně i jim se podobné věci děly hlavně v letech, kdy jsme nebyly tak otrkané, neuvědomovaly jsme si, že to není normální a že bychom to měly chtít změnit, aby se to nedělo i našim dětem. A tak jsme i nátlak a nechtěné doteky přecházely, podobně jako sexistické poznámky a nevyžádané fotky penisů.
Ženám, které teď své zážitky řeší a nepřecházejí je, ať už ve veřejně propíraných aférách, nebo v soukromí, patří dík za to, že našly odvahu to udělat. Těm, které prošly přímo pokusem o znásilnění či znásilněním, patří přání, aby se s tím zvládly vyrovnat a dočkaly se trestu pro ty, kdo jim ublížili. Všechny pak potřebují hodně síly a štěstí. Budou je - i kvůli tak častým reakcím veřejnosti - potřebovat.
