Velké malé ptáče
Nabarvené ptáče režiséra Václava Marhoula je filmem vydupaným ze země, dotaženým silou vůle a štědrostí donátorů. Podařilo se mu to, o čem se českým snímkům dlouhé roky mohlo jenom zdát: probojovalo se do hlavní soutěže jednoho z filmových grandslamů (festival v Benátkách) a po dlouhém půstu se tak stalo naplněním touhy po velkém českém filmu.
Ptáče je pokusem přijít s látkou, která by mohla - či měla - zajímat celý filmový svět. Nepřináší jen věčné téma násilí, (ne)spravedlnosti a vrozené nenávisti k jinému, snaží se oslovit i silou obrazu. Velkou podívanou, od níž se česká kinematografie z jakýchsi blíže neurčených důvodů (a nebudou zdaleka jen finanční) vždy odkláněla k intimním divadelně-konverzačním filmům.
Krátce řečeno, pokusil se Marhoul spolu s kameramanem Smutným natočit snímek, který by se mohl stát součástí dějin filmu.
Aby taková ambice došla naplnění, nestačí ale jen napodobovat velké vzory, sledovat jejich práci a postupy. Nestačí se jen usilovně učit, pilně pracovat, být velkým profesionálem a skvělým řemeslníkem. Kdo si chce uchovat naději na historický úspěch, neobejde se bez originality. Bez schopnosti číst a vidět věci po svém. Tak, jak je nevidí nikdo jiný.
Ať si o Nabarveném ptáčeti myslíme cokoli, jsou tohle prvky, kterými bohužel úplně neoplývá. Umění je dnes především odvahou k odlišnosti a jinakosti. Bez nich nemůže přehlcené mysli zaujmout. Marhoulův snímek je ale spíše grandiózně zvládnutým opakováním toho, co už známe. Jakýmsi naplněním našich představ o velkolepé podívané. Jako bychom uměli velikost napodobit, ale neuměli být velcí sami a po svém. Ve filmu i jinde.
Sny spravedlivých
Další dva filmy, které vyvolaly nadšení kritického publika i diváků profesionálně nezaujatých, už žádnou "velkou podívanou" nejsou. Zaujaly právě proto, že jsou v českém stylu "malé". Někde na pomezí tragikomedie či komedie mravů, jíž se společně zasmějeme, dojmeme se svou vlastní slabostí - a jdeme dál.
Staříci Martina Duška a Ondřeje Provazníka jsou jakýmsi vytěsněným nevědomím naší společnosti. Snem, v němž se uskutečňují nesplněná přání.
Příběh dvou stárnoucích odbojářů, kteří chtějí vykonat odloženou spravedlnost na taktéž stárnoucím a nemohoucím komunistickém prokurátorovi (inspirace připravovaným a nepovedeným atentátem na Karla Vaše), je pozoruhodný nejvíce tím, co se obvykle v českých filmech neděje. Autenticky se tu zabíjí, a to ještě spravedlivě, proto také takové nadšení mezi kritiky a diváky.
Staříci vykonávají to, co celá společnost sametové revoluce nebyla schopna ani ochotna provést: tvrdě a spravedlivě trestají.
Je to spravedlnost hnaná osobní pomstou, kterou si moderní společnosti zapověděly a nahradily ji emotivně neutrální soudní mocí. Jenže pomstu v tomto případě spouští právě až neschopnost soudu učinit alespoň společensky zprostředkované spravedlnosti zadost. A bez toho přece nelze žít. Proč? Protože jinak zůstane zločin na věčné časy s námi a jen těžko lze pak dobře umírat. Když toho neumíme dosáhnout ve skutečnosti, je třeba se k tomu odvážit alespoň ve filmu.
Smějící se bestie
Ani Vlastníci Jiřího Havelky nejsou - jak už bylo řečeno - "bijákem", obrazovým a příběhovým spektáklem. Současnou komedii mravů přenesl autor do filmu z divadelní inscenace a jistá komorní divadelnost zůstává zachována i na plátně.
Snímek je metaforou současného Česka. Dokladem o tom, jak snadné je manipulovat lidmi v prostředí vztahové lhostejnosti, která uznává jen poměr k vlastnímu prospěchu.
Ve Vlastnících tak nechybí předsudky, sprostota, podřízenost, lenost, naivita, vychytralost ani hrubozrnný pragmatismus. Předestřenému panoptiku se smějeme od začátku do konce a nacházíme v něm obrazy lidí z vlastního okolí, své zkušenosti se sousedy, politickou scénou a koneckonců i se sebou samými.
Film se snaží odvést negativní energii skrze smích. Nejde ale o cynický výsměch, výprask, který by řezal a bolel ještě dlouhé týdny. Je to smích empatický, hojivý. Pozoruhodný pokus. City ve smíchu totiž obvykle mizí, neboť - jak ve své práci Smích připomíná francouzský filozof Henri Bergson - "komika začíná tam, kde nás cizí osoba přestává dojímat".
Že se umíme smát sami sobě, je možná nejcennější českou vlastností, již oceňují i jiné národy. V reálu tak ale činíme s jakýmsi soucitným pochopením. Jako bychom se báli toho, co Bergson píše: "Smích se nám jeví jako forma společenské šikany, jež vždy trochu pokořuje toho, kdo je jejím objektem."
Vlastníci ovšem nepokořují, proto je nám s nimi v kině s popcornem a Coca-Colou nakonec vlastně celkem dobře.
Tři letošní úspěšné české filmy nabízejí trojí zrcadlo:
Toužíme po velikosti, neumíme ji však ničím originálním naplnit.
Toužíme po spravedlnosti, kterou ale sami neumíme vykonat.
A smějeme se sami sobě, protože se máme rádi.
Na jeden filmový rok docela slušná (sebe)reflexivní nálož.
