Petr Fischer Petr Fischer | Názory
12. 12. 2019 7:30

Proč se Češi smějí, proč se nemstí a proč neumí vyrůst

Už je to tady! Prosinec - měsíc bilancí a ohlédnutí. Čas soutěží a žebříčků, které nám řeknou, co se povedlo a co ne. Naznačí, kde zaostáváme, kdo se stal hvězdou a kdo propadl. Česká filmová bilance má doposud tři hlavní taháky: Nabarvené ptáče, Staříky a Vlastníky. Co tyto tři filmy, které letos vyvolaly největší mediální pozornost, říkají o současném Česku?
Tereza Ramba a Vojtěch Kotek ve filmu Vlastníci.
Tereza Ramba a Vojtěch Kotek ve filmu Vlastníci. | Foto: CinemArt

Velké malé ptáče

Nabarvené ptáče režiséra Václava Marhoula je filmem vydupaným ze země, dotaženým silou vůle a štědrostí donátorů. Podařilo se mu to, o čem se českým snímkům dlouhé roky mohlo jenom zdát: probojovalo se do hlavní soutěže jednoho z filmových grandslamů (festival v Benátkách) a po dlouhém půstu se tak stalo naplněním touhy po velkém českém filmu.

Ptáče je pokusem přijít s látkou, která by mohla - či měla - zajímat celý filmový svět. Nepřináší jen věčné téma násilí, (ne)spravedlnosti a vrozené nenávisti k jinému, snaží se oslovit i silou obrazu. Velkou podívanou, od níž se česká kinematografie z jakýchsi blíže neurčených důvodů (a nebudou zdaleka jen finanční) vždy odkláněla k intimním divadelně-konverzačním filmům.

Krátce řečeno, pokusil se Marhoul spolu s kameramanem Smutným natočit snímek, který by se mohl stát součástí dějin filmu.

Aby taková ambice došla naplnění, nestačí ale jen napodobovat velké vzory, sledovat jejich práci a postupy. Nestačí se jen usilovně učit, pilně pracovat, být velkým profesionálem a skvělým řemeslníkem. Kdo si chce uchovat naději na historický úspěch, neobejde se bez originality. Bez schopnosti číst a vidět věci po svém. Tak, jak je nevidí nikdo jiný.

Ať si o Nabarveném ptáčeti myslíme cokoli, jsou tohle prvky, kterými bohužel úplně neoplývá. Umění je dnes především odvahou k odlišnosti a jinakosti. Bez nich nemůže přehlcené mysli zaujmout. Marhoulův snímek je ale spíše grandiózně zvládnutým opakováním toho, co už známe. Jakýmsi naplněním našich představ o velkolepé podívané. Jako bychom uměli velikost napodobit, ale neuměli být velcí sami a po svém. Ve filmu i jinde.

Sny spravedlivých

Další dva filmy, které vyvolaly nadšení kritického publika i diváků profesionálně nezaujatých, už žádnou "velkou podívanou" nejsou. Zaujaly právě proto, že jsou v českém stylu "malé". Někde na pomezí tragikomedie či komedie mravů, jíž se společně zasmějeme, dojmeme se svou vlastní slabostí - a jdeme dál.

Staříci Martina Duška a Ondřeje Provazníka jsou jakýmsi vytěsněným nevědomím naší společnosti. Snem, v němž se uskutečňují nesplněná přání.

Příběh dvou stárnoucích odbojářů, kteří chtějí vykonat odloženou spravedlnost na taktéž stárnoucím a nemohoucím komunistickém prokurátorovi (inspirace připravovaným a nepovedeným atentátem na Karla Vaše), je pozoruhodný nejvíce tím, co se obvykle v českých filmech neděje. Autenticky se tu zabíjí, a to ještě spravedlivě, proto také takové nadšení mezi kritiky a diváky.

Staříci vykonávají to, co celá společnost sametové revoluce nebyla schopna ani ochotna provést: tvrdě a spravedlivě trestají.

Je to spravedlnost hnaná osobní pomstou, kterou si moderní společnosti zapověděly a nahradily ji emotivně neutrální soudní mocí. Jenže pomstu v tomto případě spouští právě až neschopnost soudu učinit alespoň společensky zprostředkované spravedlnosti zadost. A bez toho přece nelze žít. Proč? Protože jinak zůstane zločin na věčné časy s námi a jen těžko lze pak dobře umírat. Když toho neumíme dosáhnout ve skutečnosti, je třeba se k tomu odvážit alespoň ve filmu.

Smějící se bestie

Ani Vlastníci Jiřího Havelky nejsou - jak už bylo řečeno - "bijákem", obrazovým a příběhovým spektáklem. Současnou komedii mravů přenesl autor do filmu z divadelní inscenace a jistá komorní divadelnost zůstává zachována i na plátně.

Snímek je metaforou současného Česka. Dokladem o tom, jak snadné je manipulovat lidmi v prostředí vztahové lhostejnosti, která uznává jen poměr k vlastnímu prospěchu.

Ve Vlastnících tak nechybí předsudky, sprostota, podřízenost, lenost, naivita, vychytralost ani hrubozrnný pragmatismus. Předestřenému panoptiku se smějeme od začátku do konce a nacházíme v něm obrazy lidí z vlastního okolí, své zkušenosti se sousedy, politickou scénou a koneckonců i se sebou samými.

Komedie Vlastníci má zřejmě nejlepší scénář z letošních českých filmů, tvrdí kritik Kamil Fila.
2:56
Komedie Vlastníci má zřejmě nejlepší scénář z letošních českých filmů, tvrdí kritik Kamil Fila. | Video: Kamil Fila, Blahoslav Baťa

Film se snaží odvést negativní energii skrze smích. Nejde ale o cynický výsměch, výprask, který by řezal a bolel ještě dlouhé týdny. Je to smích empatický, hojivý. Pozoruhodný pokus. City ve smíchu totiž obvykle mizí, neboť - jak ve své práci Smích připomíná francouzský filozof Henri Bergson - "komika začíná tam, kde nás cizí osoba přestává dojímat".

Že se umíme smát sami sobě, je možná nejcennější českou vlastností, již oceňují i jiné národy. V reálu tak ale činíme s jakýmsi soucitným pochopením. Jako bychom se báli toho, co Bergson píše: "Smích se nám jeví jako forma společenské šikany, jež vždy trochu pokořuje toho, kdo je jejím objektem."

Vlastníci ovšem nepokořují, proto je nám s nimi v kině s popcornem a Coca-Colou nakonec vlastně celkem dobře.

Tři letošní úspěšné české filmy nabízejí trojí zrcadlo:
Toužíme po velikosti, neumíme ji však ničím originálním naplnit.
Toužíme po spravedlnosti, kterou ale sami neumíme vykonat.
A smějeme se sami sobě, protože se máme rádi.

Na jeden filmový rok docela slušná (sebe)reflexivní nálož.

 

Právě se děje

před 36 minutami

Britská zpěvačka Marianne Faithfullová má koronavirus, její stav je stabilizovaný

Britská zpěvačka Marianne Faithfullová byla po nákaze koronavirem převezena do londýnské nemocnice. Stav třiasedmdesátileté umělkyně je stabilizovaný, uvedla v neděli s odvoláním na jejího agenta Francoise Ravarda agentura PA. "Všichni si přejeme její brzké a plné uzdravení," řekl Revard.

Faithfullová se proslavila mimo jiné písní As Tears Go By, kterou v 60. letech napsali členové kapely Rolling Stones Mick Jagger a Keith Richards. S frontmanem skupiny Jaggerem Faithfullová jeden čas i chodila. Měla i úspěšnou sólovou kariéru.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Milion eur věnoval nemocnici v Barceloně také Xavi

Bývalý záložník Barcelony Xavi následoval příklad svého někdejšího spoluhráče a později trenéra Pepa Guardioly a také on věnoval milion eur (27,7 milionu korun) nemocnici v Barceloně. Ta peníze využije na nákup pomůcek pro ošetřující personál i pro pacienty s nemocí Covid-19.

Čtyřicetiletý Xavi, jenž v současnosti trénuje katarský klub Al Sád, je barcelonským odchovancem a s klubem vyhrál osmkrát španělskou ligu a čtyřikrát Ligu mistrů.

Milion eur na boj s koronavirem už věnoval také bývalý Xaviho spoluhráč Lionel Messi, jenž částku rozdělil mezi barcelonskou nemocnici a lékařská zařízení v rodné Argentině.

Fotbalisté Barcelony se také po dobu krize vzdají 70 procent platu, aby přispěli na mzdy ostatních zaměstnanců. Španělská liga byla přerušena v polovině března a její restart je podobně jako u dalších evropských soutěží v nedohlednu.

Zdroj: ČTK
Další zprávy