Erik Siegl | Názory
29. 7. 2019 19:00

Proč Turecko zrazuje Ameriku?

Není to soupeř, je to úhlavní nepřítel, definoval před pěti roky Vladimir Putin NATO. Turecko, jeden z klíčových členů aliance, teď ale přes odpor ostatních nakupuje strategické zbraně právě v Moskvě. Přesto by bylo chybou vnímat jeho rozhodnutí jen jako „zradu“.
Tak tedy dohodnuto? Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan s ruským prezidentem Vladimirem Putinem.
Tak tedy dohodnuto? Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. | Foto: Reuters

V diáři má Donald Trump na tento týden naplánovanou schůzku s republikánskými senátory. Příjemná nebude. Bavit se mají o zavedení protitureckých sankcí. "Tvrdohlavá Ankara" si totiž navzdory všem varováním pořídila ruský protiraketový systém S-400.

Americký prezident už sice v reakci na to oznámil, že Turkům zruší dohodnutou dodávku stovky stíhaček F-35, dalším trestům se ale podle obvykle dobře informovaného deníku Wall Street Journal chce spíše vyhnout. Ne tak senátoři, kteří by údajně rádi naopak přitvrdili. Jsou toho názoru, že rozmístění ruského zbrojního systému na území NATO nelze brát na lehkou váhu.

Máme na vybranou

Vztahy Turecka se Spojenými státy už delší dobu formuje nedůvěra a frustrace. Obě strany se navzájem považují za málo vstřícné a jen špatně vypočitatelné. Aktuální rozmíška je pouze jedním z milníků tohoto vývoje.

Demonstrativním projevem krize mezi (bývalými?) spojenci bylo už loni v létě bezprecedentní uvalení amerických sankcí na turecké ministry vnitra a spravedlnosti. Washingtonská administrativa jim obstavila aktiva a zakázala vstup do země poté, co Turecko účelově zadržovalo amerického pastora Andrewa Brunsona. Hloubku rozepří dobře vystihuje také Trumpův výhrůžný tweet, že Turecko "ekonomicky ztrestá", zaútočí-li na milice syrských Kurdů (YPG), které Spojené státy podporují. Na druhé straně zase nelze přeslechnout hlas prezidenta Erdoğana, který je přesvědčen, že Američané už dlouho touží jeho zemi oslabit a učinit ji povolnou. "Washington se musí vzdát mylné představy, že náš vztah může být nerovný, a smířit se s tím, že Turecko má alternativy. Pokud nás nezačne respektovat, budeme nuceni začít hledat nové přátele a spojence," napsal Erdoğan loni v komentáři pro deník The New York Times. Před domácím publikem dokonce opakovaně obvinil USA, že podporují nejen "teroristické" syrské Kurdy, ale také gülenisty - údajné strůjce pokusu o převrat a Erdoğanovo svržení.

Vzájemná komunikace pravidelně kolabuje. Místo důvěrných jednání se stává obětí politikaření a veřejně pronášených hrozeb. Vztahy Turecka s jeho klíčovým spojencem tak momentálně procházejí spíše zásadní proměnou než pouhým výkyvem.

Paralelně s tím si nelze nevšimnout dalšího a dalšího sbližování Ankary s Moskvou, jen krátce přerušeného sestřelením ruského stíhacího bombardéru poblíž syrských hranic v listopadu 2015.

Tam v Idlibu

Spolupráce obou zemí měla až donedávna hlavně ekonomický charakter. Stála na vývozu ruského plynu do Turecka a odbytu tureckého zboží v Rusku. Když ale frakce v turecké armádě 15. července 2016 zpackala pokus o vojenský převrat, nebylo pro zkušeného Vladimira Putina nijak zvlášť obtížné získat si navrch také Erdoğanovy hlubší sympatie i jeho vděčnost. Stačilo projevit empatii a bezvýhradně podpořit jeho verzi událostí.

A stále podstatnější roli v rusko-tureckých vztazích dnes hraje také regionální situace, zejména kvůli silnému angažmá Ruska i Turecka v sousední Sýrii. Moskva má kontrolu nad vládou v Damašku a zásadně tak ovlivňuje situaci na syrském bojišti. Do značné míry má prakticky ve svých rukou další osud poslední velké opoziční enklávy kolem města Idlib, kde žijí na tři miliony lidí. Pád Idlibu - nebo i jen rozsáhlé ozbrojené střety v jeho okolí - by přitom nepochybně vyvolal další uprchlickou vlnu na sever země, který ovládá turecká armáda. Ta se jej přitom snaží stabilizovat, aby tam Ankara mohla navrátit aspoň část ze čtyř milionu uprchlíků, kteří nyní žijí v Turecku, jehož obyvatele začíná sužovat ekonomická krize, a jejichž nevraživost vůči uprchlíkům proto roste.

Taková situace pochopitelně zvyšuje vliv Ruska na tureckou politiku. Jeho projevem je nepochybně i čerstvý konflikt mezi Ankarou a Washingtonem. Turecko totiž na svém rozhodnutí nakoupit protileteckou obranu S-400 trvalo navzdory tomu, že se jej americký viceprezident Mike Pence varovně ptal, zda "chce zůstat zásadním partnerem v historicky nejúspěšnější vojenské alianci, nebo riskovat bezpečnost tohoto partnerství tím, že učiní bezohledné rozhodnutí, které ji podkope?".

Ankara nezaplatila za své rozhodnutí málo. Připravila se tím o dodávku nejmodernějších stíhaček F-35. Podle washingtonské administrativy je totiž ruský systém S-400 v případě souběžného používání s F-35 schopen sbírat vysoce citlivá data o technologiích tohoto nejmodernějšího amerického bojového letounu. Na jeho vývoji a výrobě se přitom dlouhodobě podílely také turecké firmy, které teď ale budou vyloučeny z lukrativních subdodávek. Navíc spolu s tím přijde letecký závod v tureckém Eskişehiru o pozici hlavního centra pro jejich údržbu. A dopad roztržky nelze brát na lehkou také s ohledem na fakt, že turecká vláda do celého projektu investovala 1,2 miliardy dolarů.

Když prezident hraje poker

Podle Erdoğana teď sice mohou Ankara a Moskva rozvíjet vojensko-průmyslovou spolupráci a společně pracovat na nové generaci systému S-400, jeho nákup ale motivovaly reálné vojensko-průmyslové zájmy jen sotva. Turecko totiž rádo podmiňuje své zapojení do velkých zbrojních kontraktů alespoň částečným přenosem technologie a know-how na své území. V licenci se tam tak vyrábějí nejen vybrané díly pro F-35, ale například i vrtulníky Sikorsky a motory stíhaček F-16, které jsou zde pro potřeby turecké armády i kompletovány a opravovány. Podobnou spolupráci s Ruskem by ovšem nyní museli Turci začít budovat prakticky na zelené louce. Krom toho, že by to dál poškozovalo jejich dosavadní silné vojensko-obchodní vazby na Západ, limitoval by jejich armádu po celou dobu také fakt, že je vycvičena pro obsluhu typově odlišných zbraňových systémů.

Americké letectvo zveřejnilo záznam testování stíhačky F-35, jejíž vývoj patří se svými téměř 400 miliardami dolar k nejdražším projektům armády.
3:45
Americké letectvo zveřejnilo záznam testování stíhačky F-35, jejíž vývoj patří se svými téměř 400 miliardami dolar k nejdražším projektům armády. | Video: Reuters

Tak hluboké obtíže žádné poplácávání prezidentů neodstraní, byť by bylo sebedemonstrativnější. Jako stále členská země "nepřátelského" NATO navíc Turecko jen těžko od Rusů získá takový podíl na technologiích, jaký si díky své cílevědomé politice vymohlo za poslední tři dekády od Spojených států.

Prezident Erdoğan se snaží využít rivality velmocí v regionu a maximálně z ní těžit. To představuje do jisté míry logickou, nicméně velmi riskantní strategii. Dlouhodobě ji udržet bude krajně obtížné. Při přecenění vlastního významu Ankara více ztratí, než získá. A to klidně i na obou stranách současně. Podle novináře Cengize Candara dokonce "turecká zahraniční politika ještě nikdy nebyla tak ,zmáčknuta' mezi Washingtonem a Moskvou a vydána jim na milost jako nyní".

Proč se tedy navzdory tomu Turecko rozhodlo na úkor svého tradičního spojence? Do Erdoğanovy hlavy nevidíme, lze ale předpokládat, že si zkrátka aktuálně více cení dohody s Moskvou než s Washingtonem. Z jeho pohledu teď zřejmě Rusko představuje pro Ankaru důležitějšího a paradoxně i vypočitatelnějšího partnera. Pokud jde o Sýrii, je totiž přístup americké administrativy opravdu těžko předvídatelný. Trumpova řekněme názorová nestabilita v kombinaci s faktem, že se v USA blíží prezidentské volby, nejspíš z Erdoğanova pohledu neskýtají dostatečně silnou záruku, že by Američané dlouhodobě drželi "deal". Rusko se setrvale "stabilním" prezidentem naproti tomu v Sýrii přímý vojenský a politický vliv jistě jen tak přehodnocovat nebude…

"Frenemy"

Donald Trump veřejně svalil nynější turecký příklon k Moskvě na "Obamovy chyby". Sám je ale k Rusku dlouhodobě vstřícný a současně tvrdý k NATO, což alianci oslabuje více než turecké zbrojení v Moskvě, jakkoli je bezprecedentní.

Případné americké sankce mohou mít na tureckou ekonomiku daleko závažnější dopady, než jakékoli omezení spolupráce ze strany Ruska. Ankara tedy za svůj příklon k Moskvě tak jako tak zaplatí. Tvrdá odveta by ale nepochybně jen nahrála Putinovi do karet a ještě více oslabila NATO. Zdá se ovšem, jako by dnes racionální úvahy a argumenty utvářely zahraniční politiku méně než iluze, obavy a impulsivní nápady těch, kdo ji řídí.

Autor je historik. O současném Turecku napsal knihu, která v říjnu vyjde v Nakladatelství Lidové noviny.

 

Právě se děje

před 2 hodinami

Španělský král pověřil premiéra Sáncheze sestavením další vlády

Úřadující španělský premiér a šéf socialistů Pedro Sánchez ve středu po jednání se španělským králem Felipem VI. oznámil, že od panovníka přijímá pověření k pokusu o sestavení nové vlády. Upozornil však, že celý proces pravděpodobně potrvá ještě týdny.

Sánchez uvedl, že od příštího týdne se pokusí získat na svou stranu další politické subjekty ve značně fragmentovaném parlamentu. "Žádná jiná alternativa není možná," zdůraznil socialistický politik. Hlasování o důvěře nové vládě v parlamentu však budou podle Sáncheze pravděpodobně předcházet ještě týdny jednání.

Socialisté (PSOE) zvítězili v listopadových předčasných volbách, ale nepodařilo se jim získat nadpoloviční většinu v parlamentu. Ze 350 poslanců jich mají pouze 120.

Zdroj: ČTK
před 4 hodinami

V 88 letech zemřela filozofka Eva Formánková. Jako jedna z prvních podepsala Chartu 77

Ve věku 88 let zemřela filozofka a redaktorka Eva Formánková. V 60. letech stála u vzniku edice Váhy, která se věnovala nemarxistické filozofii. Jako jedna z prvních podepsala Chartu 77. Formánková zemřela v neděli v Praze, poslední rozloučení se uskuteční v pátek od 14:30 na olšanském hřbitově. ČTK o tom dnes informoval její syn Jaroslav Formánek.

Zdroj: ČTK
Další zprávy