Česko, které před sedmi lety důrazně odmítlo přijímat Syřany utíkající před válkou, letos vítá statisíce Ukrajinců. Vstříc jim vychází nejen stát, ale i velké množství lidí, bez jejichž pomoci by země krizi nemohla zvládnout.
Od roku 2015 přitom podle sociologických výzkumů společnosti CVVM 60 až 70 procent respondentů opakovaně odmítalo přijímat válečné uprchlíky, byť jen dočasně. Na přelomu letošního března a dubna už ale podle šetření agentury STEM dvě třetiny Čechů souhlasily s tím, aby se země otevřela utečencům z Ukrajiny. Názor veřejnosti se tedy během pár týdnů úplně otočil. Proč?
Syřané, Slované a elity
Častá odpověď zejména zahraničních pozorovatelů zní, že v roce 2015 šlo o Syřany, zatímco nyní prchají Slované. Češi a jejich sousedé jsou tedy prý xenofobní nebo dokonce rasističtí. Tuto hypotézu události zčásti potvrdily: Při útěku z Ukrajiny měli problémy s úřady nebo s hledáním ubytování skutečně častěji lidé tmavší pleti, Afričané nebo Romové.
Na druhou stranu se však ukázalo, že xenofobie zdaleka nevysvětluje všechno. I uprchlíkům neslovanského původu se nakonec zpravidla dostalo pomoci. Zdá se tedy, že xenofobii či rasismus sice část Středoevropanů projevuje, ale není to zdaleka vlastnost všech a rozhodně se neprojevila na institucionální úrovni - v jednání státu a humanitárních organizací.
Další, ovšem také jen dílčí vysvětlení, zní, že běženců z Ukrajiny se tolik nebojíme. Jsou to zpravidla ženy a děti, snáze se s nimi dorozumíme a navíc většinou nevyznávají islám - náboženství, které se v hlavách Středoevropanů vinou některých svých vyznavačů propojilo s terorismem a násilím. V našem regionu obavy z islámu nemají protiváhu v podobě většího množství muslimů, kteří pokojně žijí mezi původním obyvatelstvem, jako je tomu v západní Evropě.
Lidé však nedostanou strach z cizinců jen tak sami od sebe. Nejdříve jim někdo musí říct, že jsou ohroženi. Projevy obav z uprchlíků byly v českém veřejném prostoru před sedmi lety časté a nepřiživovala je jen krajní pravice, ale také umírněnější politické strany. Letos politici násilím ze strany uprchlíků nestraší, pomoc prchajícím Ukrajincům naopak většinově podpořili.
Ukazuje se tak, jak důležitý postoj elit je. K úkolům veřejných autorit jistě patří i varování před možným nebezpečím. V roce 2015 ale svým populismem rozdmýchaly takovou hysterii, až země odmítla přijmout dokonce i malý počet nezletilých syrských sirotků. Hanba za toto politické rozhodnutí pak padla na Čechy jako celek - v očích ostatních Evropanů jsme ztratili hodně ze svého kreditu. Letošní solidární postoj naštěstí pomáhá toto selhání napravit.
Vstřícnost a obavy
Válka proti Ukrajině je pro většinu Čechů přehledná - agresor je jasný a prchající Ukrajinci jsou jeho oběti. Že situaci vnímá zdejší společnost v drtivé většině právě takto, dokládají data STEM. Rusko podle nich podporuje - a jeho válečné propagandě věří - jen zhruba desetina obyvatel. Veřejnost jako celek je naladěna protirusky a Putinovu agresi odsuzuje.
České elity chápou, že postup Kremlu ohrožuje i nás, zejména pokud by se Moskvě podařilo Ukrajinu porazit a porobit. Podle toho také společenské špičky na veřejnosti vystupují i jednají. Svou roli navíc sehrávají i tuzemské zkušenosti se sovětskou okupací roku 1968 a se zničením muničních skladů ve Vrběticích v roce 2014, které - jak vyšlo najevo - vyhodili do povětří ruští agenti.
Aktuálnímu válečnému konfliktu většinou rozumíme a emocionálně se v něm angažujeme. Naopak syrská občanská válka byla daleko a bojovala v ní celá řada různých frakcí, zhusta pro nás málo pochopitelných a více či méně zatížených válečnými zločiny. Sýrie je obecně země pro Čechy dosti neznámá, málokdo ji navštívil a skoro nikdo jí nerozumí hlouběji, zatímco Ukrajinci v Česku pracují již dlouhá léta ve velkých počtech. I proto jsou Češi vůči nim vstřícnější.
Lidé se nebojí, že je letošní uprchlíci podříznou nebo znásilní. Přesto své obavy mají, a to hlavně ekonomické: Ukrajinci nám seberou práci nebo nezbude na výplatu sociálních dávek pro zdejší lidi. Konkrétně podle zmíněného výzkumu agentury STEM má asi 70 % respondentů za to, že ukrajinští běženci oslabí jejich sociální jistoty. Více než polovina si pak myslí, že uprchlíci zvýší nezaměstnanost. Jen zhruba dva z pěti Čechů se domnívají, že se o velké množství uprchlíků budeme schopni postarat na delší dobu. Tématu se už chopily opoziční a populistické strany, dá se tedy očekávat, že vstřícnost k přijímání lidí, kteří utíkají před válkou, bude klesat.
Putinova radost
Ve výtkách na adresu uprchlíků sice občas nelze přeslechnout závist, ale celkově vyrůstají zmiňované obavy z reálného základu. Možnosti státu pomáhat nejsou nekonečné a ekonomické problémy spojené s vysokou inflací snižují zdejší životní úroveň i bez uprchlíků.
Příliv běženců ohrožuje především nejchudší obyvatele Česka, protože právě s nimi budou nově příchozí soutěžit o nekvalifikovaná pracovní místa, laciné ubytování nebo podporu z potravinových bank. Tento jev si žádá maximální pozornost a není radno jej při cílení vládní a unijní podpory podceňovat.
Je v zájmu celé společnosti, aby i ti nejchudší měli střechu nad hlavou a dostatek jídla, bez ohledu na to, zda se jedná o Čechy či Ukrajince. A potíže pocítí i střední třída, například co do schopnosti škol a předškolních zařízení zvládat výrazně větší počty dětí, z nichž řada nemluví česky.
V první fázi uprchlické vlny jsme jako společnost až nečekaně dobře obstáli a můžeme na sebe být právem hrdí. Česko dokázalo válečné uprchlíky přijmout a postarat se o jejich základní potřeby. Teď má před sebou fázi druhou - příchozí začlenit a využít jejich potenciálu tak, aby to nepoškodilo místní, zejména ty nejzranitelnější. Nic by neudělalo Vladimiru Putinovi a jeho zdejším příznivcům větší radost než společenský rozkol.
Autor je sociolog.
