Druhá část rozhovoru Aktuálně.cz s Jiřím Suchým. První díl si můžete přečíst zde.
V první části našeho rozhovoru jste vzpomínal, jak vám Jan Werich zdůvodnil svou účast na shromáždění Anticharty v Národním divadle. Vy jste účast na tomhle „mítinku“ odmítl, stejně tak na podobném setkání hudebníků a zpěváků v Divadle hudby. Musel jste posbírat odvahu?
Co se týče Národního divadla, tak jsem se spíš projevil jako srab. Den předtím jsme vystupovali v Ostravě a já toho využil a poslal omluvný dopis, že jsem mimo Prahu. I když, kdybych po té sešlosti toužil, stihl bych se vrátit.
A co Divadlo hudby?
V tomhle případě jsem byl statečnější. Ředitel Pragokoncertu za mnou poslal dva soudruhy. Ještě na schodech mi říkali: My vás jdeme pozvat na akci tvůrců pop – music… A já jim řekl: Pánové, tak už se nemusíte obtěžovat nahoru. Pan Hrabal (tehdejší ředitel agentury Pragokoncert, pozn. red.), když se ujal úřadu, tak mi zrušil veškeré nabízené výjezdy s divadlem do zahraničí. A teď jsem mu najednou dobrej? Tak mu vyřiďte, ať se mnou nepočítá. Děkuji vám, že jste se obtěžovali.
Stal jste tak se jedním z mála příkladů, že šlo tu hanebnost odmítnout.
Ale já neodsuzoval nikoho z těch, kdo tam šli. Každý měl své důvody. Všechno to bylo postavené na strachu. Většina herců neuměla nic jiného než hrát. A teď by měli o všechno přijít? To pak sám sebe snadno přesvědčíte, že kvůli nějaké volovině nemá cenu riskovat uměleckou existenci.
Takže jste to nikomu nevyčítal?
Dokonce jsem se jednou zastal Jiřiny Švorcové. Jen díky ní nám totiž v roce 1982 prošla hra Dr. Johann Faust, Praha II, Karlovo náměstí 40. Jeden hodně mocný hodnostář nám ji chtěl zatrhnout. Přišel na předváděčku, kterou jsme hráli před komisí, v níž seděla i Švorcová. Když jsme skončili, vstala a řekla: To je dobrá hra a myslím, že by se to mělo doporučit. Papaláš odešel bledý vzteky. Jiřině Švorcové jsem to nezapomněl, a když to po revoluci schytávala ze všech stran a do velké míry po právu, tak jsem připomněl, že se mě zastala, ačkoliv jsem byl třídní nepřítel.
Anticharta? Všechno to bylo postavené na strachu. Většina herců neuměla nic jiného než hrát. A teď by měli o všechno přijít? To pak sám sebe snadno přesvědčíte, že kvůli nějaké volovině nemá cenu riskovat uměleckou existenci.
Odmítnout účast na Antichartě ale znamenalo ještě víc rozběsnit komunistickou moc. Připustil jste si, že tím můžete pohřbít i divadlo?
To mě samozřejmě napadlo. Ale hned jsem si jako správný optimista říkal, že za Semaforem stojí takové množství příznivců, že si na něj netroufnou. Pro ně nebyl problém zavřít Otomaru Krejčovi Divadlo za branou, které hrálo pro úzký okruh intelektuálů. Ale naše písničky znaly miliony lidí. Proto zvolili chytřejší strategii - postupně rozleptávali naše divadlo zevnitř.
Jak na to šli?
Napřed Jitce Molavcové navrhovali, aby se osamostatnila. Když odmítla, uspěli u Josefa Dvořáka, který začal vystupovat se svým souborem. V divadle se zahnízdila i skupina Miloslava Šimka, kterou jsem ovšem za Grossmannova života sám pozval. Takhle mně postupně zmenšovali prostor, až jsem nakonec hrál párkrát do měsíce.
Jak jste se vyrovnával se zjištěním, že na vás Josef Dvořák a někteří další členové Semaforu donášeli Státní bezpečnosti?
Měl jsem vlastní zkušenosti s estébáky. Proto jsem dost dobře nemohl odsoudit lidi, kteří jim podlehli. Nevím, jaký tlak na ně vyvíjeli, co na ně věděli, čím je přitiskli ke zdi. Pokud někdo měl strach, mám pro to porozumění. Nemám ale porozumění pro gaunery, kteří je k tomu donutili. A ti kupodivu vyvázli bez trestu. Estébáci, s nimiž jsem měl co do činění, mají dnes advokátní kanceláře a velice prosperují. To mě štve.
Vy jste kdesi později líčil, že někdy jste odcházel z výslechu a měl jste ze sebe radost. Na co jste byl tak pyšný?
Když jsem byl předvolán na výslech, tak jsem říkal manželce – jdu hrát šachy. Ptali se mě například na jednu schůzku s přáteli a přesně věděli, kdo se jí zúčastnil. A tak jsem přiznal, že tam padaly fóry na esenbáky. A hned jsem dodal: A nedělají si to příslušníci (tak se jim říkalo) do jisté míry sami? Vždyť kdyby se chovali méně povýšeně, tak je lidi budou mít radši. Nebo jsem se zastával Havla: On má prostě jiný názor než vy, ale říká, co si myslí, ačkoliv ví, že za to bude trpět. To ale svědčí o tom, že je charakterní člověk, nemyslíte? Na to moc neuměli reagovat.
Posílala s vámi StB - když už jste se s divadlem dostali na Západ - své účastníky zájezdu?
Jednou s námi jel do Německa a Holandska jakýsi chlapík údajně z ČTK. Ale bylo jasný, o koho jde. A Ferda Havlík, recesista tělem i duší, si neodpustil sérii poťouchlostí: Když ten estébák například sledoval představení za kulisami, Havlík odložil uprostřed hraní saxofon, šel k němu a řekl: Teď to budu hrát v D dur, nevadí to?
Za neúčast na antichartistických sešlostech se těšíte respektu. Ale v těchto dnech jsou to dva roky, co jste to schytal od odpůrců Miloše Zemana za to, že jste šel na Hrad a přijal od něj státní vyznamenání....
Ano, Jan Rejžek dokonce napsal něco v tom smyslu, že bych si klidně šel i pro Svatováclavskou orlici, což byl metál fašistickej. Čímž mě dost naštval, protože jistě dobře ví, že jsem se nebál vzpouzet v časech, kdy se rozdávaly metály komunistické. A pražskému primátorovi Josefu Hájkovi jsem zdvořile odmítl nabízený titul zasloužilý umělec.
Nicméně vám to nevyčítal jen Rejžek, ale i řada dalších lidí, kterým vadilo, že Zeman využil 28. říjen i k tomu, aby odměnil některé své věrné. A zároveň nepozval například rektora, který mu odepřel vystoupení na univerzitě.
Ať se nám tenhle prezident líbí, nebo nelíbí, Zeman je demokraticky zvolená hlava státu, nepřivezly ho žádné sovětské tanky. A pokud se rozhodl ocenit mou půlstoletou práci, kterou také nepovažuji za marnou, není zločinem přijmout vyznamenání z jeho rukou. Navíc se mi líbilo, že ačkoliv jsem kdysi odmítl Zemanovu nabídku, abych se přidal na jeho stranu, přesto se rozhodl mou práci ocenit.
Kdy vás lákal ke spolupráci?
Když jsem dostával státní vyznamenání od Václava Havla. Tehdy jsem mu řekl: Pane předsedo, když jste s námi po revoluci vystupoval v televizním pořadu Večírek nejen pro zvané, imponovalo mně, jak jste hlásal: ani nalevo, ani napravo, střed je naše cesta. Tehdy jsem s vámi souhlasil.
Jaké to bylo, vystupovat na jevišti se Zemanem?
On byl tehdy na začátku kariéry. Měl za sebou dnes už legendární článek v Technickém magazínu, kterým podal národu pravdivou informaci o zoufalé ekonomické situaci. Zvali jsme ho, protože byl vtipný, pohotový, měl inteligentní humor. To bylo osvěžením po projevech vyprahlých papalášů té neblahé normalizační éry.
Pár dní poté, co vám Zeman připnul vyznamenání, jste napsal: A odekorován budu pozorně sledovat, jak důsledně pan prezident bude uskutečňovat slib, že chce být prezidentem všech...
To se mu vskutku nepodařilo. Naopak se mu povedlo rozdělit národ jako snad žádnému prezidentovi. Vím, že udělal pár dobrých skutků, o nichž se v novinách moc nepíše. Bohužel ale daleko víc bylo těch nepochopitelných. Třeba ty jeho jízdy za Putinem. Proti nim je většina veřejnosti. Někdy mám pocit, že on z toho má vyloženě radost. Že tam jede natruc národu. Ale možná sází na to, že nastane situace, kdy bude moci říkat: Vidíte, já to věděl, teď tam za ním jezdí všichni.
Jak jste vnímal jeho loňské lánské vystoupení ve stylu - dámské přirození sem, dámské přirození tam?
To bych si já jako komediant na jevišti nikdy nedovolil. To bylo ve stylu nejpokleslejších bavičů. Zeman sliboval, že bude prezidentem plebejců. A tady to plebejství vybalil na plný pecky. Mě už ten jeho slib, že bude plebejským prezidentem, dost nadzvedl. Protože to poslední, co národ potřebuje, je mít za prezidenta plebejce. Takových prezidentů jsme si užili dost – od Gottwalda až po Novotného. My bychom teď, víc než kdy jindy, potřebovali prezidenta, který by nás zase táhl nahoru.
Jak se vám líbila performance „trenýrky na Hradě“?
Fór to byl. Ale já bych prezidentskou standartu nestahoval. Když už ne kvůli prezidentovi, tak kvůli tomu úřadu. Když se na něco reaguje metodou na hrubý pytel hrubá záplata, tak toho, kdo onu záplatu látá, to deklasuje na úroveň toho hrubého pytle. Chesterton jednou prohlásil na adresu svého věčného odpůrce G. B. Shawa, že zná dostatečně ducha pana Shawa a přiměřeně se mu obdivuje. To je přesně ta noblesní ťafka, která v mých očích staví Chestertona na piedestal.
Po revoluci jste ale uvedl v Semaforu hodně přímočarou satiru Hej rup, peklo nebude, ráj se vrací. To byla tehdy docela hrubá záplata na komunistický pytel.
Protože jsem si to potřeboval vyříkat s tím režimem, který mě dvacet let sužoval a pokořoval. Musel jsem ho nakopnout a udělat za ním tlustou čáru. Pak už jsem nepotřeboval do něho kopat dál.
Když se vás v jednom rozhovoru ptali, jak stárne klaun, odpověděl jste, že asi jako Werich. Že jste se i v jeho posledních letech nasmáli, ale všechno bylo poznačené takovou nostalgii stáří. Nacházíte i ve svém stárnutí onu nostalgii?
Werich stárnutí bral se sarkastickým humorem. Někdy mě nabádal: Přiveďte nějaký mladý lidi. Když se sejdu se svýma vrstevníkama, to je, jako když se otevře hromadný hrob. - Ale také jsem k němu někdy přišel, on tam sklesle seděl a říkal: Všechno je špatný, všechno dopadne strašně. To byste nevěřil, já se bavím tím, jak bych udělal převrat. Kolik bych potřeboval vojska, jak nejdřív obsadit rozhlas, jak zajistit ministerstvo vnitra…
Potřeboval jsem si to vyříkat s tím režimem, který mě dvacet let sužoval a pokořoval. Musel jsem ho nakopnout a udělat za ním tlustou čáru. Pak už jsem nepotřeboval do něho kopat dál.
Vy převrat nechystáte?
Nemám na to čas. Hlavně já stáří nějak pořád neregistruju. Asi i proto, že na rozdíl od Wericha mohu vystupovat, jsem na jevišti s mladými lidmi. Vždycky mě překvapí, když se mě někdo třeba o deset mladší zeptá: Jak si můžete na jevišti kleknout a pak rychle vstát, já bych se sám nezvedl. To by mě ale vůbec nenapadlo, že bych neměl vstát vlastním přičiněním.
Stejně, životaschopnost někdy dělá zázraky.
Já vždycky říkám: Nekouřím, nepiju a nesportuju a tomu vděčím, že jsem fyzicky fit. Ale poslední dobou si uvědomuju, že si musím stáří připomínat. Abych s ním byl jaksi vyrovnán. Proto jsem také jako poslední píseň našeho říjnového koncertu ze skladeb Kurta Weilla zařadil jeho December song, kde zpívám: Už není máj, je září a blíží se listopad.
