reklama
 
 

Jiří Suchý: Prasárny jsou dnes v módě. Já je házím do koše

29. 10. 2015
"Finanční tíseň? Jsme z nejhoršího vevnitř," líčí Jiří Suchý situaci divadla Semafor v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Během povídání s Jiřím Suchým v jeho bytě na Ořechovce přivezou technici ze Semaforu koberec, který umělec svému divadlu zapůjčil na slavnostní galapředstavení. Protože prý na jevišti je hrozná podlaha. Při přesouvání stolu mě pan Suchý upozorní, že pod sklem se skví edikt Marie Terezie s jejím podpisem. „To byla fanynka Semaforu,“ podotkne potutelně Suchého asistentka Irena Zlámalová. Její rozverné pošťouchnutí jen připomene, že Semafor vstupuje do neuvěřitelné padesáté šesté sezony. Ale také to, že legendární divadlo letos navštívila finanční tíseň.

Podzimní sezonu jste zahájili úsporným představením Mizina číhá, divákům rozdáváte program chabé polygrafické úrovně, jakoby vytištěný v padesátých letech. Co tím sledujete?

Jak píšu v programu, socialistické éře naší vlasti vděčím nejen za to, že jsem se naučil brojit, ale i za to, že jsem dokonce našel v brojení zálibu. A teď se mi to hodí, když se ocitáme ve složité ekonomické situaci. V té hře si děláme legraci z vlastní bídy a tím upozorňujeme veřejnost, jak na tom jsme. Scénografie je bizarní snůškou toho, co jsme našli ve skladu kulis. Jitka Molavcová, která ztělesňuje Mizinu, má na sobě plášť, který jsem nosil ve hře Sekta, můj oblek si ponejprv zahrál v komedii Šlitr s námi a zlý pryč.

A co způsobilo, že mizina obchází vaše divadlo?

Začalo to tím, že mi v roce 2002 magistrát navrhl, abychom se zprivatizovali. Slíbili nám, že budeme dostávat deset milionů ročně, jako v době, kdy jsme byli zaměstnanci magistrátu, posílali mu faktury a nic nás nepálilo. Přistoupil jsem na to, ale nebyl jsem tak chytrej a ostražitej jako ředitelé divadel z druhé vlny privatizace, kteří řekli: Dobře, vy nám to slíbíte, ale přijde jiná garnitura a ti už se do toho tak nepohrnou. A skutečně: druhá garnitura nám snížila grant na osm milionů, dál to klesalo a teď dostáváme necelých pět milionů na rok.

A to vám nestačí?

Provoz divadla nás stojí milion tři sta tisíc měsíčně. Polovinu z toho si vyděláme, ale i když máme většinou plno, stejná částka nám měsíčně chybí. Navíc magistrát nám grant posílá s pětiměsíčním zpožděním. Tak žijeme na dluh, když nám peníze pošlou, dluhy zaplatíme a na další provoz nám nezbyde. Letos v červenci už jsme neměli nic. Tak jsem si řekl: takhle to dál nejde a musím tomu čelit. Ne bědováním a žadoněním u sponzorů, ale vlastními silami. Věřil jsem, že nás veřejnost nenechá na holičkách. A to se skutečně stalo.

Co jste podnikl?

Uspořádali jsme galavečer s písní Kurta Weilla, šansonů a spirituálů, k melodiím jsem napsal patnáct nových českých textů. Vstupenka stála 2500 korun a bylo vyprodáno. Úžasná atmosféra. Na generálce a koncertu jsme vydělali čtvrt milionu. Připravil jsem také grafický triptych na téma Mackie Messer, který vyšel v padesáti exemplářích a jeden stojí devět tisíc. A dobře se prodává. Diváci se také dožadují Předražené vstupenky. Vtip spočívá v tom, že zaplatí-li o stovku navíc, stávají se majitelem certifikátu dokládajícího jejich sponzorství. Našich záchranných aktivit si povšiml i Úřad městské části Praha 6 a poslal nám přes milion korun.

Takže mizina byla zažehnána?

Ferdinand Havlík by řekl, že z nejhoršího jsme vevnitř.

Jenže až vám magistrát zase pošle poloviční grant, opět pozdě, lítáte v tom znova…

Už to budu držet na uzdě. Už žádné výpravné hry, jako byla Lysistrata nebo Kytice, na které jsme dopláceli, i když bylo pořád plno. Chci jít cestou subtilních her, skromných improvizací pro pět šest herců, které nám vynášejí. To je případ číhající Miziny, v níž kromě mě a Jitky Molavcové hrají už jen tři děvčata a herecky nadaný kluk, jinak průvodce na Karlštejně.

Píší se vám hry lépe, když na divadlo doléhá finanční tíseň?

Ani ne, mě nakopne každá úspěšná premiéra. Ať jsme na tom dobře, nebo špatně. Když jsem přišel z toho weillovského galakoncertu domů, ještě v tom rozpoložení jsem začal psát novou hru. Ale jedno nákladnější představení bych ještě rád uskutečnil. A to je hra Skleněné prkno, kterou nám komunisté zakázali v sedmdesátých letech.

Čím to zdůvodnili?

Hlavní postavu tam hrál Miroslav Homola z Činoheráku. Byla to role muže, který byl ctitelem antiky. A tak jsem mu vymyslel jméno Julius December. A když už to bylo nazkoušené, tak komunisty dosazená dramaturgyně Semaforu (jejímu manželovi byl na svatbě za svědka sám Vasil Biľak) napsala, že jsem zesměšnil decembrové plénum KSČ. Já vůbec nevěděl, že něco takového bylo, bylo-li.

To nestačilo dát hrdinovi jiné jméno? Třeba August. I když – v tom by asi taky našli provokaci.

August December byl ve hře jeho syn. Ale ono nešlo o to, jak se kdo jmenoval – to byla záminka. Šlo o to, že jsem to napsal já. Takže bylo rozhodnuto už předem.

Nezjišťujete ale teď, že zatímco za socialismu jste musel brát ohled na všemocnou stranu, teď musíte brát v potaz politické síly, které rozdělují granty?

Tomuhle státu kultura nikdy neležela na srdci. A já musím vycházet se všemi stranami, které rozdělují granty. Když mi pošlou peníze, těžko do nich můžu šít hlava nehlava. Nehledě na to, že tohle nikdy nebyl můj styl. Navíc některá jiná divadla magistrát skrouhl daleko víc než nás. Až se stydím, že nám dávají pět milionů a některým méně tradičním scénám jen statisícové částky. Prostě, jak říkám v jedné naší inscenaci: Kapitalismus je mnohem lepší než socialismus, ale horší, než jsem čekal.

Jiří Suchý: Krajina posedlá tmou. | Video: YouTube.com

Za časů Pavla Béma jste ale na magistrát přece vycenil zuby. V komedii Děti kapitána Granta jste zesměšňovali i tehdejšího radního pro kulturu Milana Richtra.

Revue Děti kapitána Granta jsem spíchl za pět dní jako reakci na tehdejší grantovou politiku magistrátu. Ta byla skutečně pochybná. Richter přišel s tím, že bude dávat granty divadlům, která jsou výdělečná, jako odměnu za to, že ho nepotřebují. Zprvu jsem si říkal, ať jim je dají, když na to mají. Ale oni na to neměli, a tak je brali těm divadlům, která bez nich nemohla přežít. Nejen my, ale další grantová divadla se ocitla před krachem.

Jak v té vyostřené situaci zapůsobila vaše satira?

Hráli jsme to všehovšudy pětkrát a bylo to nejúspěšnější představení v dějinách Semaforu. Po premiéře trval potlesk půl hodiny. To se nám ještě nestalo. Ta hra nebyla zlá, byla jen přiměřeně ostrá. Jak satira má být. V sále seděl starosta, ministr kultury a jiní hodnostáři a publikum jim dávalo najevo, že stojí za námi. Když chtěl přijít na premiéru i radní Richter, řekl jsem mu, že ho tam nepustím, protože bych mu nedokázal zajistit bezpečnost.

Proč jste hru tak rychle stáhli?

Protože magistrát nám vzápětí grant poslal…

Tehdy jste bojoval nejen s magistrátem, ale i s Petrem Kratochvílem, ředitelem divadla Ta Fantastika, v němž tehdy excelovala Lucie Bílá. Kdo vyhrál?

Oba máme svou pravdu, na níž trváme. On je zaměřený na komerční zisk a tvrdil, že podporovat se mají především úspěšní, kteří přitahují do hlediště davy, včetně turistů. Podle mě si ale podporu zaslouží divadla, která hrají pro náročnější, menšinové publikum a bez příspěvků od státu by se neuživila. Neříkám, že být zaměřený na komerční úspěch je špatně a že by to pan Kratochvíl neměl tak dělat. Pan Kratochvíl se ale nejspíš domníval, že já bych to měl dělat jako on.

Ale vaše divadlo zpochybňují i lidé, které nelze podezírat ze sympatií ke komerci. Například týdeník Respekt loni napsal: Suchému to sice píše, ale musí mít proto své divadlo?

Kdybychom byli divadlem, v němž se jednou týdně sejde stovka důchodců, tak budu prvním, kdo dá za pravdu všem, kdo usilují o naše bezživotí. Jenže mých generačních vrstevníků k nám chodí pořád míň. Umírají, jsou nemocní, nebo se už bojí chodit večer ven… Většinu dnešního publika tvoří lidé mezi čtyřiceti až šedesáti lety. A čtyřicetiletý člověk může ještě dalších čtyřicet let chodit do divadla.

A není to generační spor? Snaha mladých, avantgardních divadelníků vymezit se vůči vám coby konkurenci, kterou považují za pasé? Vždyť šít do legend, to byla vždycky oblíbená kratochvíle mládí.

Určitě. My jsme také kdysi coby avantgardní divadlo usilovali o své místo na slunci. Kdybychom neusilovali, tak by Semafor nevznikl, kdyby vznikl, možná by se neudržel. Takže mládí vpřed, ale proč na náš úkor? Byly doby, kdy Semafor obdivovaly od Šumavy k Tatrám miliony lidí, kteří se tam nemohli dostat. Dnes jsou to dejme tomu statisíce. Ani ty ale nikdo nemá co házet přes palubu. Nechť mladí usilují o své generační divadlo. Ale proč by nemohlo existovat generační divadlo pro starší? Rozumím ale lidem, kterým může být protivný můj pokročilý věk, a proto jim upřímně přeji, aby se ho sami nedožili…

Jiří Suchý: Klementajn. | Video: YouTube.com

Jeden kritik napsal o Semaforu: „Ten tuhý styl hraní, až monthypythonovsky okatá dekorativnost dívek, by v jiném divadle nikomu neprošel.“ Jak to, že vám to prochází?

Mám své publikum, kterému to svědčí. Neprochází mi to u těch, kteří k nám nechodí.

Napsal jste, že dnes je doba, kdy je třeba se divákovi zavděčit. Copak to tak nebylo vždycky?

Byly doby, kdy Déčko E. F. Buriana nebo Osvobozené divadlo (před příchodem Voskovce a Wericha) dělaly avantgardu a kašlaly na diváka. Dneska na něj musím brát ohled, jestli chci přežít do dalších sezon. Taky jsem napsal například Sektu, divnou poetickou fantasmagorii, která propadla hned dvakrát. Teď už vím, co lidé ode mě chtějí. Mohu tam propašovat něco náročnějšího, čemu říkám surrealismus pro chudý. Ale vždycky tam musí být dost humoru. Už dobrých patnáct let mám při psaní každé hry strach, že se tomu lidi nebudou smát. Zatím se smějou.

Vnímáte hranici mezi zavděčením se a podbízením se?

Při „zavděčení se“ nemusím dělat ústupky svému vkusu. Při „podbízení se“ bych z něj musel hodně slevit. Dát tam víc prasáren, jaké jsou dnes v módě. Neříkám, že mě při psaní nenapadají. Ale hned je házím do koše.

Stalo se vám, že jste na jevišti hranice vkusu překročil?

Nevím o tom, ale že by se tak nikdy nestalo, považuju za málo pravděpodobné.

Tomuhle státu kultura nikdy neležela na srdci. A já musím vycházet se všemi stranami, které rozdělují granty. Když mi pošlou peníze, těžko do nich můžu šít hlava nehlava. Nehledě na to, že tohle nikdy nebyl můj styl. Navíc některá jiná divadla magistrát skrouhl daleko víc než nás. Až se stydím, že nám dávají pět milionů a některým méně tradičním scénám jen statisícové částky. Prostě, jak říkám v jedné naší inscenaci: Kapitalismus je mnohem lepší než socialismus, ale horší, než jsem čekal.

Měl jste i jednoho nečekaného kritika. Když před několika lety vyšla korespondence mezi Jiřím Voskovcem a Janem Werichem, dočetl jste se o sobě ve Voskovcově dopise: „Hlavně biologicky nesnáším Suchého, co zpěváka a performera. Nemohu přenést přes rty slovo 'herec' ve spojení s tímto zjevem. A koneckonců, neholduju ani jeho textům. Je to bezkrevné a nemá to kulky.“ To musela být docela rána, ne?

Byla to šleha. O to bizarnější, že jsem ty knihy dopisů křtil a přitom se vyznával, co pro mě Voskovec s Werichem znamenali. Na tom je ale zajímavé, že mi Voskovec po celá dlouhá léta přitom psal hezké a vlídné dopisy. Když umřel Jiří Šlitr, poslal mi čtyřstránkový dopis a takhle po straně napsal: Četl jsem vaše verše o smrti, jste velký básník a stále rostete.

Jak si to vysvětlujete?

On byl prostě gentleman a nikdy mi to takříkajíc nedal sežrat. Vím od Škvoreckého, že každého, kdo přijel z Čech, se vyptával: co říkáte tomu Suchýmu? Asi chtěl slyšet: To víte, nic moc. Škvorecký se mě zastával, ale Voskovec zřejmě odmítal pochopit, že nejsme kopie V + W, ale jejich pokračovatelé, kteří jdou svou cestou.

A co Werich?

Ten mě měl rád. To byl jeho nápad, abychom hráli s Jitkou Molavcovou jejich role v karlínské inscenaci Golema. Pak se stala zvláštní věc, když jel Jan Werich za Jiřím Voskovcem do Ameriky. Mimochodem, tehdy mi říkal, že to by důvod, proč šel na shromáždění Anticharty v Národním divadle. Bál se, že když odmítne, tak ho za Voskovcem nepustí. Věděl, že to bude naposledy, co se s ním uvidí. Po tom jejich setkání mi přišel od Voskovce dopis ještě přátelštější, než byly ty předešlé. A v něm stálo, že si o mně s Janem Werichem povídali. Jan Werich ho zřejmě přesvědčil.

Druhou část rozhovoru s Jiřím Suchým si můžete přečíst zde.

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama