Dvojnásobný mistr světa v cyklotrialu Josef Dressler zaujal i kaskadérsky laděnými exhibicemi, když na svém trialovém kole vyskákal až na petřínskou rozhlednu nebo na žižkovský vysílač. V posledních letech ale přišel na to, že nejvíc ho naplňuje pořádat pravidelné campy, kde učí jezdit na kole děti i dospělé všech generací. Když Dresslerovi, který nedávno vydal knihu Škola kola, namítnete, že jezdit na kole umí přece každý, odvětí lakonicky: „Ale málokdo ho umí ovládat.“
Jako kluk jste začínal se závoděním na motokáře. Proč jste přesedlal na cyklotrial?
Na motokáře jsem začal jezdit počátkem osmdesátých let ve vlašimském Svazarmu, kde jsme s tátou pomáhali. Jenže jsem se na ní bál, taky máma byla proti. Při jednom leteckém dni jsem viděl cyklotrial a ten mne uchvátil.
Jak byl tenkrát u nás cyklotrial rozšířený?
Když jsem s ním začínal, tak tady existoval asi rok.
Předpokládám, že sehnat trialové kolo mohl být tenkrát oříšek.
To tady prakticky neexistovalo. Ale v časopise ABC vyšel plánek, podle kterého mi ho táta postavil.
To si vůbec nedokážu představit. Kde bral součástky?
Musel těžce improvizovat. Táta to sestavoval z různých dílů, které byly u nás dostupné. Něco v Mototechně, něco v prodejnách kol, nějaký páčky z čézety, pneumatiky z babety. Problém byl s pedály. Ty nějak nešly sehnat, a tak jsem pár dní jezdil jen s kusem hranolu ve středu.
Jak rychle jste se dostal na juniorskou cyklotrialovou špičku?
Během roku a půl. A v roce 1987 jsme vyrazili s tátou na první mistrovství světa, což byl seriál pěti závodů ve Španělsku, Francii, Itálii, Belgii a Německu.
Dostal jste od státu nějaké peníze na reprezentaci země?
Kdepak, my byli rádi, že nás vůbec pustili na Západ. Vyvařili jsme s tátou díry na našem polským fiatu, za něj zapřáhli dvacet let starý obytný přívěs z karosy. Máma nám navařila jídlo na pět týdnů. Ségra mi ušila dres a vyrazili jsme do boje. Z komunistického bloku jsme tam byli jediní. Když jsme potřebovali pneumatiky nebo různé díly, na které jsme neměli peníze, tak jsme je se soupeři vyměňovali za české broušené sklo.
Jak vás přijímali?
Jako exoty. Na mistrovství jsem skončil sedmý a celou dobu jsem se potýkal se Španělem, který se jmenoval Ot Pi i Isern a byl synem majitele fabriky Monty, za kterou jsem po revoluci jezdil. Takže oni to brali jako dojemnou story - souboj obyčejnýho, chudýho kluka z Východu s bohatým synkem. Ot Pi se pak stal biketrialovou legendou a já jsem s ním sváděl boje po celá devadesátá léta, pětkrát jsem na mistrovství světa skončil za ním. Až v roce 2003, kdy jsem vyhrál druhý titul mistra světa, jsem mu to vrátil i s úroky. To byla naše poslední bitva. Oba jsme v tom roce končili se závodní kariérou.
Bylo pro vás těžké ustát konec kariéry?
Vůbec ne. Odcházel jsem s pocitem, že jsem dosáhl všeho, co jsem mohl. Už mě nebavilo vyhrávat. A hlavně jsem zůstal v tom prostředí. Rozjel jsem trialové exhibice, na které jsem dřív neměl čas. Začal jsem prodávat biketrialová kola a součástky, trénoval jsem dva mladý kluky. A plynule jsem přešel na pořádání výukových campů.
Co je to vlastně za řemeslo učit lidi jezdit na kole? Určitě jste mnohokrát slyšel, že na kole umí jezdit každý.
A já na to odpovídám: Každý na kole umí jezdit, ale málokdo ho umí ovládat. V těch základních dovednostech lidé dělají spoustu chyb.
Jakou nejčastěji?
Že se s kolem zbytečně perou. Místo aby ho nechali jet samotné. Kolo dokáže spoustu věcí a jde o to moc mu do toho nekecat. Je to trochu jako při jízdě na koni. Člověk kolu musí dobře určit směr a pak se mu přizpůsobit jako koňskému hřbetu. A vždycky se dívat tam, kam chce jet. Protože kam se koukáte, automaticky natáčíte ramena. Spousta lidí se rozseká o kámen nebo o strom proto, že uhranutí civí na to, čeho se leknou. Sundají nohy z pedálů a myslí, že tím to vyřeší. Tady by si cyklisti měli vzít příklad z motorkářů.
Proč z motorkářů?
Ti mají heslo: plyn řeší všechno. Když se něco děje, tak je lepší přidat plyn a snažit se odjet. A na kole řadu složitých situací prostě vyřešíte tím, že šlápnete do pedálů.
Cyklisty učíte brzdit z kopce zásadně přední brzdou. Na rozdíl od zažitých představ, že tohle je nejlepší způsob, jak přeletět přes řídítka.
Ale to se vám stane, jen když se leknete, přikloníte k řídítkům a zatížíte předek. Pokud se naučíte brzdit s citem, mít v prstech takové ABS, tak vždycky zastavíte na kratší vzdálenost, než když prudce zmáčknete zadní brzdu. Zadní kolo jde při razantním brzdění snadno do smyku.
V hodnocení jednoho campu jste napsal: „Pomohli jsme ubrat fobie ženským účastnicím.“ Copak mužští fobie nemají?
Ne až takové. Spíš někdy mají přehnané představy o svých cyklistických dovednostech. Ženské se samozřejmě víc bojí, že spadnou, a čím víc se stresují, tím jsou křečovitější a pak dělají chyby. Ale často za to mohou jejich manželé či partneři, kteří je hecují a nutí, aby se přizpůsobovali jejich silovému ježdění, dávkám ujetých kilometrů a podobně.
Vypadá to, že nejraději pracujete s dětmi.
Určitě, protože jsou čisté, hravé a málo dotčené. Já si vůbec myslím, že děti by si do deseti let měly při sportování spíš hrát. Nelíbí se mi, když je rodiče nutí od pěti let dělat závodně fotbal nebo hokej.
Bafuňáři vám vysvětlí, že to bez drilu dětských talentů nejde.
Hm, asi ne. Ale pořád považuju za blahodárné i pro talentované dítě, když si do těch deseti zkouší různé sporty, aby se mozek naučil tělu dávat příkazy, aby se naučilo hýbat. Aby se dítě naučilo prohrávat, prožívat emoce. A pak si samo vybralo, když už má trochu rozum. A pro kolo už vůbec platí, že je to hračka, kterou si má člověk užívat. Hračka pro dospělé, a tím spíš pro děti.
Může se z ježdění na kole stát závislost?
Já myslím, že ji má spousta chlapů. Pozná se už podle hladového hltání kilometrů, zapisování jejich počtu. Ale kolo vám může dát mnohem víc než honbu za čísly a výkonností.
Přijíždějí "závisláci" i na vaše akce?
Občas ano. Víc je potkávám na největším domácím seriálu horských kol Kolo pro život, kde mám na starosti dětské závody. Dětem říkám: užijte si závod a mějte radost, i když sebou fláknete o zem. Protože je to příležitost vstát. A pak vidím padesátiletý chlapy, jak bojují o dvě stě padesáté místo s chorobnou urputností. A vztekaj se, že jim nějaký díl fungoval míň, než by měl.
Rád jezdím na kole, ale příčí se mi ty křiklavé, marťanské elasťáky, co na sebe cyklisté navlékají... Dokážete tomuhle porozumět?
Určitě, mě taky zrovna nefascinuje chlap v elastickém přiléhavém oblečení, ještě k tomu potištěném reklamami. Cyklistické kalhoty ale mají jednu výhodu a tou je bakteriální vložka, která odvádí pot a dává pohodlí na sedadle. Já si ale přes ně beru kraťasy, obléknu si volnější tričko a hned vypadám jako člověk.
Baví vás ještě předvádět se na exhibicích?
Mě to bavilo hodně. Trial má výhodu, že si exhibicemi, které lidi hodně přitahují, můžete vydělat víc než závoděním. Což třeba u plavce není možný. Ale v poslední době mě mnohem víc zajímá lidem něco předávat než jim něco předvádět.
Nejsou tyhle exhibice spíš varietní show než sportovním výkonem?
Já jsem to pojal jako komunikační sportovní show. Mám u pusy mikrofon, povídám si při jízdě s diváky. Což ode mne odkoukala spousta dalších trialistů doma i ve světě.
Takže jste něco jako zasloužilý umělec cyklotrialu?
Někdy jsem si už tak připadal. Ale teď už mne stále víc naplňuje pořádání campů. Právě tam mohu zúročit všechno, co jsem se naučil. Včetně té show, aby se lidi při učení bavili, abych jim předal energii a chuť se někam posunout.
Poté, co jste vyskákal na kole na žižkovský vysílač a na petřínskou rozhlednu, chtěl jste zdolat i Eiffelovu věž. Proč jste nakonec od toho upustil?
Protože Francouzi jsou dost nacionalisti. Nebyl jsem schopný se s nimi dohodnout. Asi nechtěli, aby jim tu jejich modlu pokořil cizinec. Nakonec tam vyskákal nějaký Francouz. Pak už mě to přestalo zajímat.
Vy jste se před časem pokoušel zavádět horské kolo na Ukrajině. Jak to nakonec dopadlo?
Mě oslovila jedna fabrika, abych jim tam pomohl propagovat horská kola. To bylo v polovině devadesátých let, kdy u nás horská kola už hodně frčela. Takže jsem se vrátil o řadu let zpátky. A bylo zajímavý pozorovat, jak firmy ovlivňují myšlení lidí, jak se jim pokoušejí natlačit něco, co možná ani nechtějí. Každopádně ten jejich záměr zkrachoval. Na Ukrajině stejně jako v dalších chudých zemích kolo zůstává především nejlevnějším dopravním prostředkem.
Jezdíte na kole i po Praze. Jak přívětivé pro cyklisty je to město?
Tak ne příliš. Agresivita řidičů se s rozvojem cyklistiky nezměnila. Pro cyklisty Praha zůstala nebezpečné město. Zvlášť když některé cyklostezky nemají jasný konec ani začátek a někdy vás vyplivnou doprostřed křižovatky. Z ničeho nic jste hozený do nejrušnějšího provozu. Tak já se svým celoživotním tréninkem si poradím skoro v každé situaci. Ale všichni Pražané takový trénink nemají.
Přitom spousta těch řidičů asi zároveň jezdí na kole.
Jenže cyklistické myšlení se jim vytrácí, když si sednou za volant. Já si ale pořád myslím, že na kole je lepší a hlavně zdravější jezdit v lesoparku za Prahou než v centru města.
Jako vyznavač jízdy v divoké přírodě asi asfaltové cyklostezky v krajině příliš neuznáváte...
Samozřejmě že mě jízda v terénu bere víc. Ale nemyslím si, že jediná správná cyklistika vede přes kořeny a šutry v lese. Teď vyrůstá spousta terénních stezek například v lyžařských areálech, kde se nemusíte zrovna řítit dolů po sjezdovce. Ale po vlnitých, klikatých stezkách, srovnaných, vysypaných štěrkem, kde může jezdit celá rodina. Na takových terénech pak můžete zažívat vzrušující a přitom bezpečnou jízdu.
Co vás vlastně po těch letech strávených v sedle kola ještě na cyklistice vzrušuje?
Asi ten pocit, když vystoupáte na kopec a pak jedete dolů, slyšíte, jak si volnoběžka v zadním kole spokojeně odtikává, to vám pak i srdce cvrká.
