David Klimeš David Klimeš | Rozhovory
15. 1. 2020 11:00

Lidé do ústavů nepatří. Sociální služby u nás připomínají kolektivizaci, říká Šveřepa

S Milanem Šveřepou o strachu z těch, kdo žijí za branami léčeben, o byrokracii, která dusí pomoc, a také o nezájmu Česka zařídit si dobré jméno.
Milan Šveřepa, ředitel Inclusion Europe.
Milan Šveřepa, ředitel Inclusion Europe. | Foto: Jakub Plíhal

Žije v Bruselu, pracuje v neziskovce a ještě bojuje za práva lidí s postižením. Taková kombinace dnes vzbudí u nejednoho Čecha nedůvěru. Milan Šveřepa je ale nejen špičkovým znalcem českého sociálního systému. Protože už roky vede nadnárodní organizaci Inclusion Europe, která hájí zájmy lidí s mentálním postižením, dokáže dobře porovnávat sociální systémy různých evropských zemí.

Budoucnost Česka, které se dobře dokáže postarat o seniory či handicapované, nevidí v budování dalších betonových uzavřených ústavů. Přednost je podle jeho zkušeností třeba dát komunitní péči, bezbariérovému stavění. A hlavně pracovat na prolomení strachu, že s potřebnými nelze v běžném životě dobře vycházet.

Proč u nás pořád panuje představa, že sociálně potřebný patří do ústavu? Kočujete po Evropě, třeba to tedy dokážete vysvětlit.

Klíčové je, že lidi, kteří do ústavů přicházejí, stále ještě nikdo nebere úplně vážně. Jsou sice objektem péče, ale jejich přirozeným lidským ambicím se moc nevychází vstříc.

Vy se speciálně zajímáte o lidi s mentálním postižením, ale ono to není o moc jiné ani u seniorů. Stačí navštívit přetížené domovy důchodců nebo léčebny dlouhodobě nemocných…

Je to opravdu podobné. Podle mého se historicky a kulturně v našem prostoru potkávají bohužel dva vlivy. Rakousko-uherská pýcha na instituce a byrokracii se sovětským kolektivismem.

Vše se řeší hromadně a pro každého pokud možno stejně. Jako by neexistoval problém, který nejde vyřešit novou funkcí a betonem.

S dovolením připomenu letopočet - 2020, třicet let po Listopadu jsme snad trochu dál.

Ústavnictví se rok 1989 moc nedotkl. Je to stále tak trochu pohrobek normalizace. O žaludky a střechu nad hlavou je postaráno, ale o osobní realizaci se nikdo moc nestará. To je často až třetí, čtvrtá věc v řadě.

Třeba se teď alespoň něco málo změní k lepšímu, když ministerstvo práce připravuje novelu zákona o sociálních službách, která chce mimo jiné více chránit práva klientů.

Nepochybně obsahuje několik kroků správným směrem. Už jen to, že o terénních, ambulantních a komunitních službách mluví jako o primárních. To je konečně úkrok od dosud převládajícího lpění na velkoústavech…

… ale řeč je i o jejich registraci. Nezůstal tam tedy přece jen byrokratický duch staré monarchie, o kterém jste mluvil?

To bohužel stále ano. Máte pravdu v tom, že v zásadě jde o pokus vše organizovat lépe a radostněji. Vlastně spíše o drobné zlepšováky než o promyšlenou cestu jinam.

Dvě věci by pak sociální služby přímo vrátily zpět někam do osmdesátých let: sjednocení osobní asistence s pečovatelskou službou a sjednocení domovů pro seniory s těmi pro osoby s postižením. Srovnat potřeby postižených v produktivním věku s tím, co zajišťují služby pro seniory, opravdu nelze. Pokud by tohle prošlo, popře to vývoj, který se v sociálních službách od revoluce udál.

Co říkáte na docela radikální návrh, podle kterého by bylo možné uvalit nucenou správu na zařízení porušující práva klientů. Hned jsem si třeba vzpomněl na probíraný ostravský domov seniorů Slunečnice, kde údajně šikanovali penzisty.

Na papíře nucená správa skutečně vypadá dobře a užitečně, ale není mi jasné, kdo to bude reálně zkoumat. Inspekce sociálních služeb je bezzubá. Kontrola sociálních služeb by měla být nezávislá na tom, kdo služby platí - tedy na ministerstvech a krajích. Měla by být vedena lidmi, kteří služby užívají, a měla by zveřejňovat výsledky pro každou hodnocenou oblast, aby lidé věděli, na čem jsou.

U stávajícího návrhu ale není jasné, kdo by měl kontrolovat třeba ohrožení života. Navíc má stát pravomoc zasáhnout už dnes, jen to prostě nedělá.

Nově by mělo být za přestupek považováno i nerespektování důstojnosti a soukromí klienta. Jak vlastně bude možné rozeznat, kdy k tomu opravdu došlo a kdy prostě jen sestra či pečovatel udělali, co bylo nutné?

Opět. Principiálně zcela souhlasím, ale je otázkou, kdo a jak to bude řešit. A jsme zpět u českého ústavnictví. V jeho rámci přece často ani není možné poskytovat službu jinak než za cenu výrazného omezení soukromí. Ve stohlavých zařízeních se klientům často tyká, vstupuje se k nim bez zaklepání a podobně. Tohle papírové definování jednoho nového přestupku nezmění.

Proč tedy deinstitucionalizace postupuje tak pomalu?

Buďme fér - práce už se udělalo docela dost. Z postkomunistických evropských zemí je na tom Česko nejlépe, co se nabídky komunitních služeb týče. Spoustu se toho podařilo udělat pro dospělé lidi s postižením, pozavíraly se malé desítky ústavů. Dobrým příkladem je třeba Moravskoslezský kraj, ministerstvo práce v určitém období se také snažilo…

… ta postsovětská kolektivizace je tedy u nás vlastně ještě nejmírnější?

U dospělých určitě. Navíc se podařila nastartovat kvalitní reforma psychiatrické péče, vznikají centra duševního zdraví. Byť mám tedy trochu pochybnosti, kolik lůžek nakonec reálně zmizí, protože se kolem toho nepochybně vyrojí různé zájmy.

Na druhou stranu jsme na tom ale z celé unie nejhůř, co se týká zavírání malých dětí do kojeneckých ústavů. Tady se k té směsi Rakousko-Uherska a SSSR přidávají silné zájmy poskytovatelů ústavní péče.

Takže bez sporů se zřizovateli velkých ústavů se nepohneme dál?

Nikde na světě se to neobešlo bez sporů. Rušení ústavů zasahuje do zájmů velké skupiny lidí. Na Česku mě ale fascinuje, že se tu nikdo nahlas nebere za práva samotných klientů. Občas se ozvou pracovníci v ústavech, občas různé profese, ale že by se někdo ozval za samotné klienty, případně za jejich rodiny, to se tu moc nevidí.

Vaše organizace se zaměřuje na pomoc handicapovaným. Ti jsou na tom u nás asi ještě hůře než staří lidé či malé děti. Alespoň soudě podle toho, že v Náměšti místní sepisovali petice proti stavbě novému domu pro lidi s mentálním a fyzickým postižením…

To je ale hlavně zpráva o systematickém segregování handicapovaných lidí v ústavech. S těmi petenty souhlasit nemůžu a sympatické mi to není, ale chápu, že mají obavy, když se běžně s postiženými nesetkávají. Je přirozené, že se lidé bojí toho, s čím se nesetkávají. Je to běžná reakce.

Je to tedy především záležitost osvěty?

Těm názorům se samozřejmě nemá ustupovat. Když se vy rozhodnete přistěhovat do nějaké obce, také na to nepotřebujete papír od místního kolektivu. Na druhou stranu reakce, že protestující místní jsou nějací špatní a nenávistní lidé, také ničemu nepomáhá. Je potřeba s nimi mluvit, rozptylovat jejich obavy. Byl jsem na mnoha takových jednáních, kde jsme se málem chytali pod krkem. Mnohokrát ale komunikace pomohla a ten počáteční odpor se podařilo překonat. O to víc mě mrzí, že se stát v tomto ohledu vůbec nesnaží.

Jaká práva a změny vaše organizace pro lidi s handicapem požaduje?

Inclusion Europe zastupuje lidi s mentálním postižením a jejich rodiny. Klíčové pro nás je zrušení ústavů a jejich nahrazení péčí v přirozeném prostředí. Dále reforma konceptu svéprávnosti. U nás jsou jí totiž v praxi pořád lidé zbavováni jak na běžícím pásu.

Co to znamená?

Jednak víceméně drobnosti, přesto ale důležité. Například si nemůžete jít koupit ani rohlík, protože nemůžete nakládat s penězi. Zásadnější jsou ale věci ohledně nakládání s majetkem. Typická je situace, kdy dítě dosáhne zletilosti a rodiče by ho chtěli podpořit vlastním bydlením, ale ten člověk nemůže nic vlastnit. A konečně stále tady ještě upíráme lidem s handicapem právo volit. S tím vším je třeba pohnout.

Připravovaná novela chce pohnout s financováním sociálních služeb. U příspěvku na péči například navrhuje zavést automatickou valorizaci. Peněz na to není vyčleněno málo, ale na domácí péči to nejspíš stačit nebude. V čem je problém?

Na to se úplně stručně odpovědět nedá. Ale konstrukce příspěvku na péči v sobě skrývá jeden zásadní omyl. V devadesátých letech se u nás zaváděl po britském vzoru. Ale nepřejala se důležitá věc, bez které nemůže fungovat, tedy práce s jednotlivými případy. Nelze člověku prostě jen dát dávku a dál už se nezajímat, jestli se mu dostává opravdu efektivní pomoci.

Proto je teď u nás celý systém strašně roztříštěný. Je kolem něho spousta byrokracie, pečující a sociální služby jsou nuceny si silně konkurovat, což mezi nimi vytváří napětí.

Takže český sociální stát se chová asociálně?

Řekněme, že se příliš nesnaží předcházet složitým životním situacím. Teprve když je člověk už opravdu v průšvihu, vrhne na něj nějakou dávku či službu. Jinak jsou potřební lidé většinou na všechno úplně sami .

Ale stát by měl přece o zrušení ústavů a jejich nahrazení domácí péčí usilovat už z čistě ekonomických důvodů - vyšlo by jej to podstatně levněji. Proč se to tedy nedaří?

To také nechápu. Zjevně jde o jakousi mentalitu. Čím víc bude stárnout naše populace, tím naléhavější ale bude něco s tím udělat. Ona totiž představa, že se tu během dvaceti let postaví stovky nových důchoďáků, je zcela iluzorní. I kdybych to principiálně neodmítal - jakože odmítám -, kde na to vezmeme?

Asi z Národního investičního plánu, ne? Tam je virtuálních peněz dost pro všechny na všechno…

Nedělejte si legraci. Já jsem se tam náhodou díval a to je zcela opomenutá oblast. Ale tady lidem nevadí ani to, že z peněz, které mají mašličku sociální péče, na ni ve skutečnosti zhruba třetina vůbec nejde, protože je třeba zaplatit všechny ty zahradníky, údržbáře a pradleny v ústavech. Je to taková památková a krajinná péče hrazená ministerstvem sociálních věcí.

Už napřesrok přitom vyschne sociálním službám zhruba miliarda z eurofondů. Koho tady vůbec napadla ta šílenost, že dlouhodobé výdaje budeme lepit dočasnými penězi?

Někdejší ministerstvo práce a sociálních věcí.

Část evropských peněz na sociální věci nám ale zůstane. Kam bychom je měli podle vás investovat?

Samozřejmě do pokračování reforem. A také jich využít při přípravě na stárnutí populace. Můžeme samozřejmě pokračovat v nesmyslné představě, že kdo je starý, toho prostě zavřeme do ústavu. Ale v reálu to ani nejde, ani to nikdo, koho se to týká, nechce. Takže se musíme ptát: Máme bezbariérové chodníky? Výtahy? Byty upravené pro hůře pohyblivé? Lze využívat moderních technologií k lepší koordinaci péče? Jak bojovat se samotou ve stáří?

A pak je tu ještě jedna věc. Česko se holedbá, že má nejnižší nezaměstnanost v unii. Ale to číslo nezahrnuje ty, kdo už na hledání práce rezignovali. Například právě lidi s handicapem. Čekal bych tedy, že se odbory postaví nejen za konec levné práce, ale třeba i za vznik co nejširší nabídky komunitních služeb. Tím spíš, že jsou potřebné, poptávané a mohly by na trh vrátit i různě znevýhodněné lidi, kteří už po generace nemají pracovní návyky. Kdyby je stát dokázal z těch evropských peněz zaškolit, pomohl by jim z dlouhodobé nezaměstnanosti a závislosti na dávkách.

Když jsem u těch evropských peněz. Vy denně obrážíte bruselské instituce, co si vlastně myslíte o české unijní politice?

Poslední dobou si nás v Bruselu všimli asi jen při sporu o dvojí kvalitu potravin a možná ještě při prosazování směrnice o vysílání pracovníků. Jinak se projevujeme spíše blokováním toho, co navrhují jiní. Je to škoda, protože třeba zrovna v oblasti reformy psychiatrické péče za sebou teď máme unikátní zkušenost a je škoda ji nesdílet. Spousta zemí to právě také řeší a snadno bychom si tak v této oblasti zařídili dobré jméno. Nezdá se ale, že by o to někdo od nás stál.

Část lidí u nás nostalgicky vzpomíná na časy, kdy jsme v unii hájili lidská práva. Ty už jsou ale pryč a jen tak se určitě nevrátí. Mohli bychom tedy být hlasití třeba právě v sociálních věcech a zkušenosti z reforem vyvážet na západ?

Ale i na východ samozřejmě. Málokde se toho tolik měnilo, takže disponujeme slušnou porcí zkušeností. Jen je prostě nenabízíme. Příklad. Za pár dnů se v Bruselu odehraje velká konference o utlumování ústavní péče. Nějací řečníci od nás sice přijedou, ale nedorazí s nimi nikdo, kdo by zastupoval stát. Nikdo, kdo by chtěl předvést, že jako země jsme v tomto ohledu už něčeho dosáhli a o své zkušenosti jsme ochotni se podělit.

Čím to je, že okolo každé agendy se v Bruselu vyrojí hned kupa Poláků, občas někdo od Baltu či z Rumunska, ale skoro nikdy Čech?

Známým faktem je, že jsme v bruselských strukturách podreprezentovaní. Potřebujeme mnohem více lidí. Možná to ale není pro Čechy sexy práce, možná tam jiné země posílají více stážistů, aby věděly, co se kde chystá. Netuším.

Milan Šveřepa, ředitel Inclusion Europe.
Milan Šveřepa, ředitel Inclusion Europe. | Foto: Jakub Plíhal

Milan Šveřepa
Když si má vybrat kavárnu, kde se sejdeme k rozhovoru, neomylně volí jednu, v níž pracují lidé s mentálním postižením. Vystudoval sociální práci, pak na přelomu tisíciletí vedl nízkoprahové centrum pro děti a mládež. Od roku 2005 koordinoval sociální služby v Královéhradeckém kraji a mezi roky 2010-2013 stál v čele Národního centra transformace sociálních služeb. Nyní je už několik let ředitelem organizace Inclusion Europe, která propaguje v 39 zemích zapojení lidí s mentálním postižením do běžného života.

 

Právě se děje

Další zprávy