„Bez bulváru, bez oligarchů, bez kompromisů,“ hlásají v bratislavských ulicích plakáty oznamující rozjezd novin Denník N. Ten inicioval bývalý šéfredaktor SME Matúš Kostolný poté, co do jeho domovského listu vstoupila finanční skupina Penta. I ta teď spustila v Bratislavě reklamní kampaň. „Víťazný Február. Nakupujte a vyhrajte,“ zní slogan, jímž láká do svých obchodů nákupní centrum Bory Mall, patřící Pentě.
„Samozřejmě je šílené, že někdo ve střední Evropě použije k reklamě komunistický puč, po němž následovala desetiletí teroru a totality,“ říká Matúš Kostolný. „Jsem přesvědčený, že její tvůrci počítali s tím, že to vyvolá reakci, bude se o tom mluvit a účelu reklamy bude bohatě dosaženo.“
Co to vypovídá o Pentě jako takové?
Lidé ve vedení Penty jsou mimořádně schopní a chladní byznysmeni. A předem si spočítali, že u většiny lidí jim to projde. Vždyť citlivost na komunistické zlo už dlouho upadá. U vás zjevně nepřekáží, že ministrem a vicepremiérem je bývalý komunista, který měl pletky se Státní bezpečností. A u nás už deset let dominuje strana plná exkomunistů, kteří se ke své minulosti hrdě hlásí.
Když se Penta stala akcionářem vydavatele SME, složil jste funkci šéfredaktora a odešel z firmy. Ředitel vydavatelské společnosti Petit Press Alexej Fulmek to označil za neprofesionální a předčasné. Nedal mu vývoj za pravdu, vždyť Penta se nakonec spokojila s menšinovým podílem ve vydavatelství?
Ale moje rozhodnutí odejít vůbec nezáviselo na tom, jakou část akcií Penta koupí. Penta je minimálně od kauzy Gorila symbolem korupce, černého financování politiky a rozparcelování státu mezi zájmové skupiny. A já prostě pro ni nechtěl pracovat a být na její výplatní pásce. Tak jednoduché to je.
Proč ale Penta zůstala na půli cesty a spokojila se s menšinovým podílem?
Penta mnohokrát někam vstoupila jako menšinový vlastník a velmi rychle pak tu společnost ovládla. Na to má už svoje osvědčené metody a lidi. V případě SME jí ale jde o víc. Hodlá uplatňovat svůj vliv prostřednictvím seriózního deníku. Fakt, že vlastní noviny nezpochybnitelného renomé, má zlepšit její pověst. Uvést ji do salónu. Aby tihle oligarchové mohli říkat: Vidíte, už jsme přijatelní i pro bratislavskou intelektuální elitu. A já jsem nechtěl být součástí jejich hry. Podílet se na legitimizaci jich samotných.
Ale kdo jiný než zkušený, profesionální novinář by měl hájit svobodné psaní, nezávislost před Pentou, která navíc ty noviny neovládá?
Netvrdím, že to nejde. A jestli má někdo šanci v tom boji uspět, tak je to řada mých kolegů, kteří ve SME zůstali. Ale pro mě bylo nemožné dělat noviny s takovým razítkem na tváři, jaké vám dává Penta. Pořád vysvětlovat, že tenhle nebo tamten text není dělaný v zájmu Penty. Jak přitom někoho přesvědčit, že děláte nezávislé noviny, když večer při usínání i ráno při probouzení musíte zahánět pochybnosti a sám sebe přesvědčovat o své nezávislosti?
Nebylo by určitým řešením prostě o majiteli nepsat a sdělit to otevřeně čtenářům?
Ale v případě Penty je konflikt zájmů všudypřítomný. Penta je na Slovensku natolik dominantní hráč na trhu, že ať píšete o čemkoliv, dřív nebo později na ni narazíte. Ať už je to zdravotnictví, pojišťovnictví, potraviny, obchod, energetika a spousta dalších odvětví. Běžně se účastní veřejných soutěží, má obrovské příjmy od státu. Věřím tomu, že i SME odhalí některé podezřelé soutěže, v nichž bude Penta zainteresovaná. Ale pořád to bude zlomek toho, v čem jede.
Někteří vaši kritici škodolibě říkají: Redakci zasáhla neviditelná ruka trhu, kterou deník SME celou dobu uctíval. Tak co si stěžují?
Ale já si nestěžuju. Nevysedávám v kavárně a nelkám, že jsme se stali obětí špinavého kapitalismu. Snažím se s lidmi, kteří se mnou odešli ze SME do velkého rizika, rozjet nový web a deník. Věříme si, že to svými silami a schopnostmi dokážeme. Chováme se v duchu filozofie, kterou hlásáme.
Firmu Petit Press stejně jako v Česku vydavatelství Mafra vlastnila německá rodinná společnost Rheinisch-Bergische Druckerei. Lze jim z vašeho pohledu vyčítat, že noviny prodali v Česku zrovna Andreji Babišovi, respektive na Slovensku Jaroslavu Haščákovi z Penty?
V podstatě ano. Pořád tvrdím, že vstup německých vydavatelů na český a slovenský mediální trh bylo to nejlepší, co se nám mohlo stát. Teprve teď můžeme plně docenit jejich přístup, kdy nezasahovali do obsahu, nesnažili se ovlivňovat politiku, protože v našich zemích neměli jiný zájem než vydávání novin. Bohužel se ale ukázalo, že stejně málo, jako se starali o politiku, jim nakonec záleželo na tom, komu to prodají a jaký to bude mít dopad na českou nebo slovenskou společnost.
A vy jste od nich čekal víc?
Nechci být patetický, ale jejich rodinná firma dostala licenci na vydávání novin po druhé světové válce. Jako lidé, kteří morálně neselhali a nekolaborovali s tím hrozným režimem. Tím spíš jsem čekal, že rodinná morální tradice se nějak projeví i při prodeji zdejších akvizic.
Snažili jste se jejich rozhodování ovlivnit?
Když prodávali vydavatelství Mafra, byl ve hře i odkup jejich podílu v Petit Pressu Andrejem Babišem. Tehdy zakladatel a poloviční vlastník Petit Pressu Peter Vajda jasně řekl, že nechce, aby do vydavatelství vstoupily skupiny jako Agrofert. Němci to přijali a uzavřeli s Vajdou džentlmenskou dohodu. Výsledkem pak bylo, že se dohodli s majitelem agentury SITA, nastrčené Pentou. A dodnes tvrdí, že to neprodali Pentě, ale společnosti SITA.
Do vašeho nového deníku odešli ze SME i čtyři zástupci šéfredaktora a čtyřicet redaktorů. Čím si vysvětlujete tuhle v novinářském světě dost nebývalou soudržnost?
V těch novinách je jistý typ vzdoru zakódovaný. V roce 1993 odešla prakticky celá redakce ze státního deníku Smena, když Vladimír Mečiar po nástupu k moci vyměnil šéfredaktora. Tehdy se děly skutečně drsné věci. Redaktory nově založeného deníku sledovala tajná služba, jednomu kdosi podpálil auto, Mečiar zakázal státním podnikům ve SME inzerovat a podobně. Proti tomu je tenhle náš odchod procházkou růžovým sadem.
O nákupu německého podílu Pentou jste věděli dopředu. Na rozdíl od zaměstnanců MF Dnes a Lidových novin. Ty Babiš „přepadl nečekaně“, když se mu podařilo do poslední chvíle utajit nákup stoprocentního podílu. Co byste udělal v takové situaci?
Okamžitě bych dal výpověď. A odešel bych v souladu se svou pracovní smlouvou. V klidu a kultivovaně. Ale zároveň tak, aby bylo jasné, že prodej novin tomuto magnátovi považuji za něco nepřijatelného a nemohu předstírat, že se vlastně tolik nestalo a jedeme dál.
Babiš by pro vás znamenal stejný problém jako Penta?
Dokonce větší. Jako představitel nejsilnější politické strany, ministr financí a současně vydavatel novin, které mají psát o jeho vládě, to je naprosto absurdní situace. Na druhou stranu, i přes „zbabišování“ MF Dnes a Lidovek, pořád je u vás mapa médií a prostor pro svobodný tisk pestřejší než na Slovensku. U nás by zánik SME zcela zásadně omezil veřejnou debatu v zemi. Navíc srovnání úrovně veřejnoprávního rozhlasu a televize v Čechách a na Slovensku pořád výrazně vyznívá ve váš prospěch.
Vstup německých vydavatelů na český a slovenský mediální trh bylo to nejlepší, co se nám mohlo stát. Bohužel se ale ukázalo, že stejně málo, jako se starali o politiku, jim nakonec záleželo na tom, komu to prodají a jaký to bude mít dopad na společnost.
Proč se podle vás redaktoři v Babišových denících neodhodlali k podobnému hromadnému odchodu jako vy ve SME?
Určitě sehrálo roli, že neměli na rozdíl od nás ten čas rozmýšlet se předem. Mám také pocit, že generace novinářů, která v Čechách nyní formuje média, má jinou zkušenost. Mnozí z nich na vlastní kůži zažili v devadesátých letech vznik a zánik hned několika deníků. Na druhou stranu, naději vidím v úsilí hned několika významných novinářů rozjet internetové deníky i tištěná média, která by se stala protiváhou médiím ovládaným průmyslovými magnáty.
Mají šanci uspět v konkurenci s bohatými vydavatelskými domy?
To si netroufám odhadnout. Problém je, že se obecně česká média stále příliš orientují na velké inzerenty, kteří jsou čím dál nevyzpytatelnějším zdrojem příjmů. Pokud nemá kvalitní tisk zaniknout, čtenáři se musí naučit platit za kvalitní novinařinu i na internetu. V tom jsme na Slovensku dál. To tvrdím po zkušenostech ze SME, kde počet platících uživatelů na internetu překročil dvacet tisíc. A cestou platících čtenářů, kteří by jednou mohli nahradit výpadek z inzerce, jdeme i v Denníku N.
V deníku SME jste publikovali svazky StB, v nichž figuruje Andrej Babiš jako agent s krycím jménem Bureš. Co říkáte na výrok bratislavského soudu, který na základě svědectví pracovníků StB vynesl rozsudek, že tajná policie neprávem evidovala Babiše jako vědomého spolupracovníka?
Považuji to za selhání justice. Záznamy o agentu Burešovi se vyskytují v tolika různých svazcích, že je prakticky vyloučené, aby si ho StB vymyslela. A přijde mi zvrácené, jestliže soud považuje za věrohodné výpovědi důstojníků StB, kteří teď po letech tvrdí, že záznamy o Babišově spolupráci zfalšovali. To je jako se ptát zloděje v zelenině, zda opravdu ukradl jablka. A když řekne, že ne, tak prohlásíme: ó, promiňte, že jsme vás podezřívali.
Měl by Andrej Babiš, kdyby zůstal na Slovensku a založil protestní hnutí, stejnou šanci uspět jako v Česku?
Asi by to měl výrazně těžší. Protože je tady fenomén Fico, který je stále schopen přitáhnout velké množství protestních hlasů.
Jak je ale možné, že strana, která deset let vládne a představuje stát, na sebe stahuje voliče nespokojené se státem?
Fico je mimořádně talentovaný a schopný politik. Na jednu stranu si dokázal udržet image sociálního demokrata a ochránce chudých, byť s drahými hodinkami na rukou. Zároveň úspěšně hraje na nacionalistickou strunu. Což je u sociálnědemokratické strany hodně nezvyklá kombinace. Ale ideologové Smeru se ani příliš netají svým přesvědčením, že v zemi, kde máte z osmdesáti procent křesťansky založené obyvatelstvo a velká část lidí žije v menších městech a na venkově, nemůže uspět sociální demokrat typu Olofa Palmeho.
Získala slovenská společnost díky tvrdé zkušenosti s Vladimírem Mečiarem větší odolnost vůči autoritářským tendencím?
Léta s Mečiarem nám dala jiný pohled na fungování země, než máte v Čechách. Vy jste se přes všechny skandály nikdy nedostali do naší situace, kdy chyběl krok k tomu, abychom se místo do Bruselu vydali k Lukašenkovi. To někde zůstalo v podvědomí společnosti zapsané. A řekl bych, že i Fico, který dnes vládne sám, si uvědomuje, že kdyby svou obrovskou moc použil k extrémnímu utažení šroubů, nakonec by narazil stejně jako Mečiar.
Ale byl to právě Fico, kdo po volbách v roce 2006 neváhal vytvořit vládu právě s Mečiarem a nacionalistou Jánem Slotou.
A málem ho to stálo od evropských demokratů vyloučení a po příštích volbách nesestavil vládu. My jsme samozřejmě ve SME Fica od počátku tvrdě kritizovali. Ale zase - co bylo také důsledkem jeho kroku? Dnes v parlamentu není Mečiar ani Slota. A jejich voliči ve značné míře volí Fica.
Dost podstatný rozdíl mezi Českem a Slovenskem se projevil v prezidentských volbách. Zatímco my jsme si zvolili Miloše Zemana, u vás vyhrál Andrej Kiska, jenž vystupuje jako moderní demokrat. Čím si to vysvětlujete?
Tak vy jste měli první přímou volbu, zatímco u nás to byla už několikátá. A oba naši předešlí prezidenti také nebyli žádnou velkou výhrou. Takže napotřetí se zdá, že to vyšlo lépe. Mimo jiné i tady mohla sehrát určitou roli zkušenost s Mečiarem. Představa obrovské moci, kterou by Fico soustředil v rukou, kdyby se stal prezidentem, se zdála kritické mase už příliš nebezpečná.
Jenže oba vaši předešlí prezidenti, co se týče skandálů a úletů, nesahají Zemanovi ani po kotníky.
Fakt je, že tak brutální kampaň, jakou předvedl Zeman, nepamatuji v žádné prezidentské kampani na Slovensku. A také průběh jeho prezidentství dokazuje, že má mimořádný talent dělat špinavosti. Myslím, že na tohle nebyli vaši voliči připraveni. Ani jeho soupeři na to nedokázali účinně reagovat. V tak vybičované atmosféře spousta voličů pak dala hlas Zemanovi, aniž přemýšleli o důsledcích.
Projevilo se na Slovensku, že by s dalšími přímými volbami prezidentů voliči rozhodovali s větším rozmyslem?
Usoudit něco takového z naší poslední volby, jakkoliv byla překvapivá, bych si netroufal. Svou roli vždycky sehrávají neodhadnutelné faktory. Společenská atmosféra, v níž se volby odehrávají, jací jsou kandidáti, jak se navzájem vyblokují a podobně.
Tak brutální kampaň, jakou předvedl Zeman, nepamatuji v žádné prezidentské kampani na Slovensku. Myslím, že na tohle nebyli vaši voliči připraveni. Ani jeho soupeři na to nedokázali účinně reagovat.
V něčem jsou ale naše země velmi podobné. A to je vstřícnost vlád i velké části společnosti k ruskému šovinismu. Kde se to bere v zemích, které mají tak drsnou zkušenost s ruskou nadvládou a okupací?
Pro mě je to nepochopitelné. A vidím i selhání nás prozápadních liberálů, že jsme nedokázali víc těchto lidí přesvědčit o scestnosti víry, že Rusko by mohlo hrát nějakou pozitivní úlohu v našich životech. Přitom na Slovensku jsme víc než v Čechách vzhlíželi k Rusku jako k ochránci Slovanů, a to už od dob štúrovců. Osmašedesátý rok a ruská okupace nebyly na Slovensku prožívány tak intenzívně jako v Čechách. Přece jen to bylo pražské jaro.
U nás je teď největším putinovcem prezident. Kdo na Slovensku?
Asi očekáváte, že budu jmenovat Fica. Premiér s pocity lokajství vůči Rusku kalkuluje a vykládá věci, které by zapřisáhlý milovník Ruska neřekl lépe. Ale jeho vláda otočila plyn na Ukrajinu a přes brblání vůči sankcím je kabinet dodržuje. Nejsmutnější pohled je ale na prvního slovenského premiéra a křesťanského demokrata Jána Čarnogurského. Ten sice hrál s národní kartou i dříve, ale v podstatě byl stoupencem Evropské unie. Teď se ale převtělil ve skutečnou hlásnou troubu Kremlu. Čarnogurský se nejvíc blíží Zemanovi. Mimo jiné tím, že se bez skrupulí stýká s lidmi blízkými Putinovi. Nebo i tím, jak si užívá, když takovými postoji může provokovat veřejnost.
Hodně Čechů vám závidí současného prezidenta. Existuje něco na české scéně, co závidíte vy nám?
Pro mě osobně je to nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman a jeho spolupracovníci. Jejich úspěch v očistě justice od politických vlivů je obdivuhodný. Samozřejmě vidím, že teď vám hrozí postup ve stylu - jeden krok dopředu a dva zpátky. Jenže pořád je to překotný vývoj ve srovnání se Slovenskem, kde justiční orgány jsou zcela ve Ficových rukou.
