reklama
 
 

Michael Kraus: Rusko je osamělá velmoc, nemá co nabídnout

16. 4. 2015 11:00
"Rusko nelze ani ignorovat, ani izolovat, ani přeceňovat." Rozhovor Karla Hvížďaly s česko-americkým politologem Michaelem Krausem.

Někdy se říká, že skutečné dějiny nekopírují kalendář a jejich délka symbolizuje jejich význam. Třeba o XX. století se říká, že začalo 28. července 1914, kdy Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku, a skončilo 9. listopadu 1989 pádem Berlínské zdi. XXI. století začalo, viděno stejným rastrem, 11. září 2001 útokem teroristů z Al-Káidy na newyorská dvojčata: symbol Spojených států. Nemají ale jistou symboliku i samotné začátky? Nepředznamenávají celé století a způsob budoucích konfliktů?

Jistě, něco na tom určitě bude. 11. září, krom jiného, symbolizuje vyhlášení globální války modernímu věku. Pak přišlo arabské jaro, ale dříve, než jsme mohli pochopit jeho původ a cíle, se proměnilo ve staronové diktátorské režimy, a dnes Středním východem otřásá hnutí stoupenců fanatických fundamentalistů, jejichž inspirací je chalífát z 8. století. Al-Káida, Tálibán, Boko Haram a stoupenci Islámského státu pro svou inspiraci utíkají do daleké minulosti.

Proč tomu tak je?

Protože výzvám současnosti nemohou nic nabídnout. Garry Kasparov argumentuje tím, že fanatické fundamentalisty spojuje s Vladimirem Putinem a jemu podobnými diktátory nenávist a strach ze svobody projevu. Bohužel, ty obrysy dějin a jejich význam se nám obvykle vyjeví v plné šíři až z retrospektivního pohledu. Západní velmoci uvítaly pád carského režimu v Rusku v únoru 1917, a když se v říjnu zrodil bolševický režim, nikdo nevěřil, že se udrží u moci déle než pár měsíců. Že se XX. století zapíše do dějin jako věk rozkvětu totalitních režimů, jsme pochopili, až když bylo pozdě. Tony Judt se v závěru Postwar (2005), své monumentální knihy o dějinách poválečné Evropy, zamýšlí nad otázkou, kam Evropa kráčí. Poukazuje na to, že zatímco Spojené státy mají největší armádu a Čína nejlevnější zboží, ani jedna z těchto velmocí nemůže nabídnout svůj model jako univerzálně atraktivní magnet.

Michael Kraus

Michael Kraus

Narodil se v roce 1949 v Praze.

Profesor politologie a mezinárodních studií na Middlebury College v USA. V akademickém roce 2012/2013 působil za podpory Fullbrightovy nadace jako hostující profesor na Fakultě sociálních věd Karlovy univerzity v Praze. Doktorát obdržel v Princetonu, bezpečnostní studia studoval na Univerzitě v Harvardu v Centru pro vědu a mezinárodní vztahy, výzkumu se věnoval na Harrimanově institutu při Kolumbijské univerzitě a jinde.

Je autorem a editorem řady vědeckých publikací, například Irreconcilable Differences? Explaining Czechoslovakia’s Dissolution nebo Russia and Eastern Europe After Communism.

Působil také jako předseda vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů, na funkci v roce 2013 rezignoval kvůli odvolání šéfa ústavu Daniela Hermana. V letech 2007 a 2008 byl několik měsíců poradcem prezidentského kandidáta Jana Švejnara.

Jeho bratry jsou moderátor a herec Jan Kraus a spisovatel Ivan Kraus.

A kdo tedy má v XXI. století šanci být vzorem? Jaká kultura by mohla něco nabídnout?

Podle Judta je to právě Evropa, protože dokázala překonat strašlivé následky válek XX. století. Dnes nám možná Judtova prognóza připadá lichá, neboť akcie Evropy z různých důvodů v posledních letech klesly: princip solidarity je ohrožen a heslo Evropy “bez bariér,” jak kdysi znělo motto českého předsednictví EU, vystřídalo heslo “stop přistěhovalcům”.

Konflikt, který se nás nejvíce týká, se odehrává na Ukrajině: Rusko by rádo ovládlo teritorium, které patřilo do jeho zájmové sféry po druhé světové válce. Hovoří o Novorusku, jakou má podle vás šanci něco podobného vytvořit?

V dubnu 2008, během jednání summitu NATO v Bukurešti, Vladimír Putin důvěrně vysvětlil Georgi W. Bushovi, že “Ukrajina není ani stát…“ Putinův výrok více méně věrně zachycuje způsob uvažování o Ukrajině, který je vlastní většině Rusů. Z celé řady historických, kulturních, psychologických i bezpečnostních důvodů odmítají akceptovat její nezávislost. Začíná to Kyjevskou Rusí, státním útvarem z 9. až 13. století, kterou Rusové považují za kulturní kolébku Ruska, pokračuje to Ukrajinou coby integrální součástí carského impéria po více než tři sta let - impéria, na které organicky navázalo impérium sovětské. I dnes se dívá polovina Rusů na rozpad Sovětského svazu jako na tragédii, ke které nemělo dojít. Když v roce 2005 Putin nazval rozpad SSSR “největší geopolitickou katastrofou 20. století,” šokoval tím sice Západ, ale většině Rusů mluvil z duše.

Dobrá, ale tím nelze ospravedlnit jednání a činy Moskvy v posledním roce, kdy nerespektují celistvost jiných zemí.

Důležitá je anexe Krymu, o které bylo zřejmě rozhodnuto v Kremlu už v únoru 2014, jak nedávno vysvětlil Putin, tedy tři týdny před březnovým „referendem“ na Krymu. Západ zjevně nebyl na ukrajinskou krizi připraven. Například rozbor Výboru pro Evropskou unii horní komory britského parlamentu, který byl zveřejněn v únoru 2015, poukazuje na to, že Britové a Evropská unie byli v zajetí mylných nadějí a optimismu o demokratizaci Ruska. Podle jejich závěru to vedlo ke katastrofálnímu nepochopení Kremlu a podstaty toho, co se v Rusku děje. Anexe Krymu byla navíc provedena šokujícím způsobem, připomínajícím Stalinovy metody: takzvané referendum proběhlo uprostřed ruské blokády ukrajinských médií, “ochranu” voličům poskytli “zelení mužíci,“ tedy vojáci ruské armády bez jakéhokoli označení na uniformách, zatímco Putin lhal, že Moskva na Krymu žádné vojáky nemá atd., prostě pikantní speciality ze staré kuchyně KGB. Svým jednáním Moskva hrubě porušila ukrajinskou suverenitu, včetně svých vlastních závazků, viz Budapešťské memorandum z roku 1994. V rámci této dohody se Ukrajina zavázala vzdát se svého jaderného arzenálu, tehdy třetího největšího na světě, výměnou za to, že Moskva bude respektovat ukrajinskou nezávislost a suverenitu v rozmezí platných státních hranic, vyvaruje se hrozby nebo použití síly proti Ukrajině, zdrží se použití ekonomického nátlaku na Ukrajinu ve snaze ovlivnit její politické směřování… Nedělejme si iluze: ruská anexe Krymu a rozpoutání občanské války na východě Ukrajiny vyvolalo nejhlubší krizi mezi Západem a Ruskem od konce studené války. Lze předpokládat, že dokud bude v Kremlu Putin, vztahy s USA zůstanou na bodě mrazu.

Rusové důrazně namítají, že nejprve porušil dohody s Ruskem Západ tím, že rozšířil NATO do blízkosti ruských hranic…

Jeden z mýtů, který dnes Moskva šíří, je, že v roce 1990 během jednání s Michaelem Gorbačovem došlo k dohodě o nerozšiřování NATO. Jistě, Moskva upřednostňovala, aby se sjednocující Německo stalo neutrálním, ale vyskytovaly se obavy jak na Západě, tak na Východě, kterým směrem by se neutrální Německo vlastně ubíralo. Tehdejší Československo, Maďarsko a Polsko byly v roce 1990 ještě součástí Varšavského paktu, takže o jejich budoucnosti v NATO se vůbec nejednalo a ani jednat nemohlo. Jinak řečeno, Západ s Ruskem nepodepsal ani v roce 1990, ani později žádné dohody ohledně nerozšiřování NATO a Moskva nemá žádné dokumenty, které by tuto tezi podpořily. Protože neexistují.

Měli bychom ale připomenout, že rozšíření NATO k ruským hranicím v 90. letech Moskva sice nevítala s otevřenou náručí, ale právo vstoupit do NATO sousedním zemím neupírala.

Ano, Rusko původně neoponovalo rozšiřování NATO do střední Evropy — jiná kapitola byly baltské státy — a Jelcin i Putin dokonce nejednou zmínili, že i Moskva by se perspektivně mohla také k NATO připojit. Dlužno připomenout, že pád komunistických režimů nejen transformoval základní poslání NATO, ale i zásadně změnil vztah Aliance k Rusku. Proto vznikl nový výbor NATO-Rusko a Moskva se účastnila jednání NATO na různých úrovních, včetně Putina, který se účastnil summitu NATO v roce 2008 v Bukurešti.

A Němci, konkrétně Zelení, zase tvrdí, že jsme prokázali malou empatii k poražené velmoci, která se logicky nehodlá smířit s druhořadou rolí…

V Německu samozřejmě hraje nemalou roli byznys lobby, která reprezentuje šest tisíc firem a jejich tři sta tisíc zaměstnanců, závislých na obchodu s Ruskem. Je pozoruhodné, že se je Angele Merkelové přesto podařilo v roce 2014 přesvědčit, stejně jako svou vládní koalici, že evropská bezpečnost je důležitější než byznys. Škoda jen, že se jí nepodařilo podobně nasměrovat těžce dezorientovanou českou politickou garnituru, která se vůbec nechová jako člen NATO. Co se empatií k poražené velmoci týče, prezident George Bush starší si v letech 1989 až 1993 dával velmi záležet na tom, aby se americká diplomacie vyvarovala chvástání vítězstvím ve studené válce. A Západ se snažil, alespoň do určité míry, integrovat Rusko do mezinárodních struktur, například podporou členství Moskvy ve Světové obchodní organizaci, v G-8, stejně jako bral určitý ohled na ruské zájmy, například když Obama upustil od prosazování původní verze raketového štítu ve Střední Evropě. Ale i Rusko jednalo v některých otázkách konstruktivně, například co se týče nukleárního vývoje v Íránu, anebo když Spojeným státům umožnilo transport vojenských materiálů do Afghánistánu. Ovšem když souběžně s těmito kroky NATO podpořilo princip rozšiřování do Gruzie a Ukrajiny (v Bukurešti v dubnu 2008), Moskva jasně signalizovala, že takové závazky považuje za naprosto neakceptovatelné.

Co se empatií k poražené velmoci týče, prezident George Bush starší si v letech 1989 až 1993 dával velmi záležet na tom, aby se americká diplomacie vyvarovala chvástání vítězstvím ve studené válce.

A bylo to vůbec reálné, aby Gruzie a Ukrajina vstoupily do NATO?

Osobně si myslím, že ani Ukrajina ani Gruzie v roce 2008 (ani dnes) nenaplňovaly předpoklady pro vstup do NATO. Západ jednal, jako kdyby postrádal kuráž Kyjevu a Tbilisi tu nepříjemnou pravdu sdělit, ale současně a zbytečně provokoval Moskvu vyvoláváním pocitu, že nemusí brát žádný zřetel na ruské zájmy. Moskva odpověděla na Bukurešť invazí v Gruzii v srpnu 2008 a prezident Medveděv vzápětí vysvětlil, že Rusko, podobně jako jiné velmoci, má privilegovanou sféru svých zájmů. I když Moskva tento koncept blíže nespecifikovala, bylo zjevné, že ruská kapacita a ochota bránit své zájmy roste.  Nelze ovšem říci, že Západ v srpnu 2008 reagoval na ruskou agresi adekvátně, spíše naopak. Ve Washingtonu tehdy převážila snaha hledat nějaký modus vivendi s Putinem a Evropa, která je závislá na dovozu ruského plynu, s Ruskem čile obchodovala. Michael McFaul, bývalý americký velvyslanec v Moskvě, který se jako Obamův poradce pro ruské záležitosti během posledních pěti let účastnil prakticky všech důležitých jednání s Medveděvem a Putinem, nedávno uvedl, že před anexí Krymu si ruská strana nikdy na rozšiřování NATO nestěžovala. Naopak, ještě v roce 2013 probíhala společná vojenská cvičení NATO s Ruskem.

 Nechová se Západ úplně stejně jako v roce 1938? Nezapomněl na zkušenost s Hitlerem, který byl taky frustrován porážkou z války a rovněž se zprvu vymlouval na své menšiny v sousedních zemích?

Záminka ochrany ruských menšin v sousedních zemích, jak ji Moskva použila vůči Ukrajině, nám přirozeně připomíná Hitlerovy taktiky, které vyvrcholily druhou světovou válkou. Ale připomeňme si taky, že před rokem se Moskva západním sankcím vysmívala, Putin byl doma oslavován jako hrdina, skvělý lídr, který na Krymu předvedl brilantní strategii a ukázal Západu, že si Moskva nenechá nic diktovat. Dnes to všechno vypadá trošku jinak: pád cen nafty a dopad západních sankcí způsobily, že ruské firmy jsou odříznuty od západních bankovních úvěrů. Podle ruské centrální banky dosáhnul v roce 2014 únik kapitálů z Ruska 150 miliard dolarů, hodnota rublu se vloni propadla o 40 %, ruská ekonomika je v recesi a letos podle vládních odhadů klesne asi o 3 %, zatímco inflace se pohybuje kolem 17 %. Rovnováha ruského rozpočtu vyžaduje, aby se cena nafty pohybovala v rozmezí 100 až 120 dolarů za barel: téměř před rokem se cena nafty propadla na polovinu... Vše tedy nasvědčuje tomu, že účet za ruskou agresi na Krymu byl Moskvě vystaven daleko rychleji, než si kdo, ať už v Kremlu nebo na Západě, dovedl před rokem představit.

Velmocenské ambice Moskvy v zahraničí nejsou v souladu s ruskou ekonomickou kapacitou.

Jenže Rusko má relativně silnou armádu, nukleární ponorky a nukleární zbraně...

Ale zůstává osamocenou mocností, mezi velmocemi nemá další spojence a ostatním zemím nemůže nabídnout svůj model jako recept na úspěšný rozvoj národního bohatství. Postrádá tedy to, čemu se říká soft power; a i když objem ruské ekonomiky patří mezi deset největších, během Putinovy éry vyrostl podíl státních podniků na tvorbě hrubého národního produktu z 30 % (1999) na 50 % (2014), nedošlo k adekvátní diverzifikaci. Rusko postrádá základní infrastrukturu a investice potřebné pro rozvoj exportu energie, na níž i dnes z 50 % závisí ruský rozpočet. Velmocenské ambice Moskvy v zahraničí nejsou v souladu s ruskou ekonomickou kapacitou. Ruská kleptokratická elita je dnes daleko více propojena se Západem, kde si pere peníze, kam vyváží korupci a investuje své úspory, ať už ve formě tajných kont anebo luxusních bytů na Manhattanu a v Londýně, kam posílá své děti na studia do exkluzivních škol. Taková elita pravděpodobně neztotožňuje své zájmy s touhou rozpoutat válku proti Západu, ale její kapacita ovlivnit Putinův autokratický režim je zřejmě velmi limitovaná. Rusko nelze ani ignorovat, ani izolovat, ani přeceňovat. 

Není za této situace naivní se stále odvolávat na dohody z Minska, když víme, že jedna strana nedodržela zatím nikdy žádnou dohodu?

Vše nasvědčuje tomu, že Putin cynicky rozpoutal válku na východě Ukrajiny, aby dosáhnul svých cílů, tedy neutralizace a federalizace Ukrajiny, což v Kyjevě vnímají jako hegemonní vliv Moskvy na jejich vládu. Není zanedbatelné, že ukrajinská vláda na rozdíl od té ruské (o luhanské a doněcké nemluvě), je legitimní, neboť vzešla z řádných a svobodných voleb. Dohoda (a dnes už dohody) z Minska jsou soustavně porušovány, ale kdyby nebylo západních sankcí, tak by pravděpodobně k dohodě v Minsku nedošlo vůbec. Minsk hlavní problémy neřeší, ale poskytuje jakési fórum pro diplomatická jednání, která mohou vést k politickému řešení. Asymetrie vojenských sil mezi Ruskem a Ukrajinou je taková, že hrozba vojenského řešení je pro Moskvu výhodnější, neboť s takovou může Kyjev vydírat a trestat. Proto je třeba hledat řešení diplomatické a politické, kde má Kyjev šanci, s podporou Západu, hrát vyrovnanější hru.

Cílem Ruska je oddělení Evropy od USA, podobně jako během studené války, podle hesla "rozděl a panuj".

Jakmile ale Putinovo Rusko cítí, že Západ není ochoten své hodnoty bránit, bude si logicky dělat, co chce, a nikdo mu v tom nezabrání.

Souhlasím s tezí, že pouze jednotnost Západu a připravenost rozšířit protiruské sankce mohou Moskvu přimět k tomu, aby slevila ze svých agresivních požadavků vůči Kyjevu a přistoupila na politické řešení. Nikdo stoprocentně neví, co má Putin za lubem, a je možné, že to neví ani on. Ačkoliv není jasné, jestli jedná impulzivně, či strategicky, nedomnívám se, že bude chtít riskovat válku se Západem frontálním útokem na baltské státy. Pravděpodobnější je scénář hybridní války, který se osvědčil na východní Ukrajině, tedy informační válka, destabilizace, zneužití členů místních menšin k “povstalecké” akci, místní “referenda,” “zelení mužíci,” prostě scénář plíživé invaze. Nelze vyloučit, že se Putin pokusí otestovat připravenost NATO dostát svým závazkům v Pobaltí, tedy především článku V o kolektivní obraně. Prezident Obama v září 2014 v Tallinnu tento závazek vůči baltským státům osobně potvrdil. Plíživá invaze v Estonsku nebo v Lotyšsku, prezentována navenek jako vnitrostátní etnický konflikt, by se skutečně mohla stát velmi nebezpečným ohniskem nového konfliktu.

Jenže jak již Američané, konkrétně Zbigniew Brzezinski, připouštějí, pokud Řecko bude spolupracovat s Ruskem, může pomoc NATO v Pobaltí vetovat, a tím ji v důležitém okamžiku zbrzdit...

Jistě, Řecko je otazník, podobně jako Maďarsko. A na tuto strunu právě hraje Moskva, která se dnes otevřeně snaží existenci NATO zpochybnit a oslabit jeho politickou soudržnost. S tím souvisí i informační válka, kterou Rusko rozpoutalo především ve střední Evropě. Cílem je oddělení Evropy od USA, podobně jako během studené války, podle hesla “rozděl a panuj.” Paradoxně, Řecko patří mezi pouhé čtyři členské státy NATO, které plní svůj závazek investovat dvě procenta HDP do své obrany, podobně jako Estonsko, Velká Británie a USA. Zatímco české investice do vlastní obrany od roku 2009 klesají a dnes se pohybují kolem jednoho procenta HDP.

Nepřipomíná vám situace v Rusku, kde došlo k vraždě opozičního politika Borise Němcova kousek od Kremlu (na jejíž vyšetřování dohlíží prezident Putin jako Stalin dohlížel na vyšetřování vraždy Kirova), Německo na konci Výmarské republiky, kdy to nakonec skončilo hrůznou druhou světovou válkou?

Ano, je tu celá řada paralel s minulostí, ale i bezprecedentních faktorů. Boris Němcov není prvním stoupencem ruské opozice, který se stal obětí vraždy. Po masivních protestních demonstracích proti volebním podvodům v letech 2011-2012 represe vládního režimu přitvrdila, zatímco se nezávislý prostor pro občanskou společnost, opozici a disidenty velmi zúžil. Boris Němcov byl na začátku 90. let prominentním politikem nové generace, Jelcin ho dokonce jednou zmínil jako svého nástupce. Byl to nesmírně odvážný člověk, který věděl, co riskuje. Jeho osud symbolizuje vzestup a pád ruské demokracie.

Druhou část rozhovoru s Michaelem Krausem si můžete přečíst zde.

autor: Karel Hvížďala | 16. 4. 2015 11:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama