Není třeba náboženských dogmat, abychom ze svých vlastních zdrojů, tedy filosofickou cestou, dokázali rozlišit, kdy je potenciální zásah do genetické výbavy, pokud vůbec něco takového v nějakém poklesle substanciálním, samostatně a nezávisle působícím smyslu vůbec existuje, součástí vývoje samotného organismu a kdy jde naopak o svévolný a riskantní, přespříliš determinující zásah do nezaměnitelné osobitosti rozvíjejícího se jedince.
Transcendence v neortodoxním, humanisticky založeném smyslu, spočívá spíše v možnosti otevírání se vztahu se světem ve všech jeho neodcizených nuancích, což na předním místě, domnívám se, zahrnuje rovněž co nejsvobodnější vztahování se k vlastní osobě jako k subjektivně významnému zdroji a cíli osobního růstu. Ten tak svými kořeny a rozměry přesahuje nejenom medicínu, ale bezesporu také jakoukoliv, shodou jistých historických okolností třeba právě tu naši scientistickou, brutálně inženýrskou společnost.
Naše nedostatky a chyby k nám patří bytostně, v jistém smyslu dokonce neodvolatelně, korigovat a odstraňovat je tudíž můžeme a smíme zase jenom my sami, jakýkoliv jiný případ musí vždy nutně vést k popření podstaty našeho usilujícího bytí, nehledě na nezamýšlený důsledek vzniku mocensky neohrozitelné kasty držitelů vysněných manipulativních technologií, kteří se tak stávají samozvanými bohy. Zahrávat si s božskou perspektivou je vždy hazardem s nejvyšším stupněm ohrožení a nezáleží tolik na tom, zda se konečné autority dovolávají vyznavači všemožných náboženských ideologií, nebo jejich jen zdánlivě osvícenější stínoví protihráči, ideologové technokratického scientistismu.
Jestliže totiž člověk ztratí právo na svoji nedokonalost a pomýlenost, změní se vzápětí buď v otroka nebo nafoukaného nihilistu, obojí se strašlivými a nepředvídatelnými dopady na náš společný život na této planetě. Člověka jako nejotevřenější, tím pádem také nejproblematičtější a zároveň nejslibnější nám známé bytí nelze mistrovat a mustrovat, cesty do těch nejstrašlivějších pekel jsou vždy dlážděny, jak známo, těmi nejušlechtilejšími úmysly.
Genetické manipulace jako medicínská a sociální norma jsou z tohoto pohledu pouze dalším z řady projevů neuvěřitelně zbytnělého kolektivního ega lidstva, onoho falešného, faustovského já, jehož opravdu již ubíjející, znovu a znovu se vracející, děsivě zacyklená eschatologická tragika spočívá v tom, že ve svém namnoze oprávněném odporu k převážně masochistické transcendenci náboženských doktrín vytváří jen další odcizující iluze a vzdušné zámky, ve kterých se při nejlepší vůli nedá žít.
Problematiku genetických zásahů do lidského organismu nelze zkrátka vyřešit z náboženské, tím méně však z vědecké, dnes spíše scientistické pozice, mezi těmito dvěma krajnostmi je třeba projít cestou zodpovědného, co nejkritičtějšího myšlení založeného na naší chopnosti rozlišovat skutečnost od pouhých domněnek a smyšlenek o ní. Jistě není třeba se na této střední cestě mezi absolutizovanými možnostmi vyhýbat vydatné pomoci všech skutečně vědeckých a duchovních metod, které mohou tomuto dlouhodobému a obtížnému reflexivnímu procesu připravit empirickou důvěryhodnou a eticky hodnotnou půdu, odvozovat z nich však jakoukoliv argumentaci přímo a hned teď podle mého názoru nelze a rozhodně před tím varuji.
Jiří Studený, vysokoškolský učitel, Filosofická fakulta Univerzity Pardubice
