Přiznejme mu to: Andrej Babiš je génius. Blíží se krajské volby, ve kterých se to chystají voliči spočítat hnutí ANO, jež v mnoha regionech zajelo do ošklivých korupčních stok. Koaliční ČSSD ve spoustě krajů už skoro ani neexistuje. Takže co udělá vláda? Přebije regionální témata velkým celostátním mejdanem - seniorům pět tisíc, zaměstnancům razantní snížení daně z příjmu. Že jste chtěli hlasovat o lokálních tématech svého kraje? Zapomeňte. Chcete ty tisícovky do šrajtofle, nebo?!?
Genialita velmi ošklivého zneužití státního rozpočtu pro stranické cíle však není zadarmo. Andrej Babiš se tváří, že sestrojil rozpočtové perpetuum mobile - na počátku stroj rozeběhnete masivním fiskálním impulsem a on už pak pěkně natrvalo sám běhá, a ještě z něj padají čím dál vyšší důchody a čím dál nižší daně. Je to lež.
Ale stejně tak je nesmyslné, co tvrdí opozice: totiž, že náklady na tento mejdan budou platit naše děti. Ne. Ta předvolební party je tak obrovská, že ji budeme platit prakticky okamžitě. Zatímco se u voleb budeme veselit z vládní nadílky, už nás ta samá vláda bude odírat, aby vše poplatila.
Dluhy na jeden furt
Andrej Babiš se svým vládním týmem překonává veškerý dosavadní rozpočtový populismus. Nikdo po roce 1989 si nedovolil udělat tak velký zářez do státní kasy, aniž by řekl, kde na to vezme. Stačí jen porovnat současné rušení superhrubé mzdy se zaváděním superhrubé mzdy před dekádou, které také provázelo snižování daní. Ať už si o tehdejším Topolánkově daňovém batohu myslíme cokoliv, vedle populárního snižování daní obsahoval také nepopulární osekání nemocenské za spoustu miliard či zdravotnické poplatky. Nyní se ale vláda vůbec neobtěžuje příjmovou stranou rozpočtu, třebaže ta výdajová je zjevně nekonečná. Babiš tak překonává i Jiřího Paroubka v té největší ráži z roku 2006.
Abychom nahlédli obludnost celého návrhu, musíme plně pochopit, že Babiš navrhuje snížení daní ne na dobu současné krize, ale na "jeden furt". Snižování daní je tak pro rozpočet mnohem nebezpečnější než "rouškovné", tedy jednorázový příspěvek penzistům. Ten je sice také zcela pomýlený, protože valorizace penzí je na příští rok slušná a zároveň jsou důchodci recesí nejméně dotčenou skupinou. Nicméně rozpočtově je velký rozdíl mezi jednorázovými minus 15 miliardami na přilepšení penzistům a mezi každoročními minus zhruba 80 miliardami na snížení daní.
Andrej Babiš se rozhodl zcela rozvalit rozpočtovou zodpovědnost, na které tato republika od roku 1989 stála a na které se shodly veškeré polistopadové garnitury, a to včetně těch levicových. Současný premiér to ale neřeší, volby je třeba vyhrát stůj co stůj.
Kdo to zaplatí? Firmy
Kdo nevěří, do jak velkého problému se řítíme, případně mu na mysli vytanula reaganovská průpovídka, že "deficit je dost velký na to, aby se o sebe sám postaral", měl by začít rychle počítat.
Snižování daní z příjmu bez jakéhokoliv zvýšení jiných daní: každoročně minus 74 miliard (tvrdí premiér).
Zrušení daně z nabytí nemovitosti bez jakékoliv náhrady například v podobě mírného zvýšení nemovitostní daně: každoročně minus 13 miliard.
Navýšení platby za státního pojištěnce bez zdravotnické reformy: letos minus 21 miliard, od příštího roku každoročně minus 50 miliard.
Ani do toho nemusíme počítat štědré valorizace z posledních let všeho možného a radikálně rostoucí náklady na státní zaměstnance, a už jsme na nějakých chybějících 150 miliardách každý rok. To si Česko nemůže dovolit, aniž by zároveň neposílilo příjmy, jinými slovy neuvalilo na lidi nové daně.
Andrej Babiš rád mává tabulkou českého dluhu jako procenta HDP. Ale tam nás vynesl hospodářský růst, na kterém Babiš jako ministr a pak premiér zdatně surfoval. Ten však nyní skončil. Jsme v recesi, rozpočet či důchodový účet hlásí obrovské propady.
Kde tedy vzít každoročně 150 miliard navíc? Že by ze slavného EET, které přispívá rozpočtu maximálně jednotkami miliard, a nyní ho ještě vláda nechala vypnout?
Ne, tohle není možné. Pokud by vláda skutečně na státní kasu uvalila takové břímě bez nových příjmů, velmi pravděpodobně by Česku klesl rating a zvýšila se riziková přirážka ke státním dluhopisům. Investoři jsou možná chamtiví a občas iracionální, ale rozhodně nejsou hloupí. Ví, že nereformované Česko má skrytý dluh desítek procent HDP a k tomu by nyní vláda nechala zcela rozjet výdaje státního rozpočtu.
Opoziční strašení Řeckem je sice hloupé (stejně jako bylo před dekádou), ale to neznamená, že nebudeme mít brzo tak drahý dluh, až bude muset vláda rychle přistoupit k razantnímu zvýšení daní.
Možná, že už na to Babiš i myslí. Je totiž s podivem, jak detailně odhadoval výpadek příjmů 74 miliard, když žádný konkrétní návrh rušení superhrubé mzdy ani ještě neexistuje. Dle zákulisních informací je však už vládní shoda, že se s hlasitým vyhlašováním snížení daní potichu ořezají daňové slevy a pořádně se při rušení superhrubé mzdy prohnou také živnostníci. Dvě koruny dostanete, korunu odevzdáte.
Babiš je jen kousek od nevyhnutelného daňového ataku na firmy. Je to logické - pokud populisticky v evropské zemi s nejnižšími majetkovými daněmi bez náhrady zruší i daň z nabytí nemovitosti, už si na ní nic vzít nemůžete. Pokud neméně populisticky snižujete už tak nízkou daň z příjmu fyzických osob, také tam toho moc nezbude. A žádný populista vám nezdraží pivo vyšší DPH. Takže zbývají firmy, které se v Česku asi brzo u daní prohnou.
Andrej Štrougal
Je čím dál více vidět, že Andrej Babiš jako mladý komunista opravdu důkladně studoval štrougalovskou ekonomii, která se snažila reformovat centrální plán, ale skončilo to vždy spoustou výdajových slibů pléna ÚV KSČ, aniž by se někdo zabýval neexistujícími novými příjmy.
V roce 2020 se k řízení veřejných financí z pozdních 80. let vracíme. Tleskáme vládě za světlé zítřky v našich peněženkách a poslušně volíme vládní kandidátku, ale už si neuvědomujeme, že prostřednictvím jiných daní a poplatků nás vláda zase obírá. To vše v mnoha ohledech devastované zemi, kde se potřebné reformy penzí, zdravotnictví či energetiky zdají vzdálenější než kdy předtím.
Stejně jako vzniklo v historii lidstva spousta zdánlivých perpetuí mobile, které se ale nakonec vždy nevyhnutelně zastavily, zastaví se jednou i rozpočtové perpetuum mobile Andreje Babiše.
A po ztracené dekádě, která se mnohým zdála tak zářivá a slibná, budeme zase stát před nevyhnutelnými reformami, jež jsme si mohli už dávno odbýt. Jen po dost náročném mejdanu budeme o poznání více zklamaní, naštvaní a chudší.
