230 metrů vysoký varšavský Palác kultury a vědy kdysi Stalinův. A vlastně ani tohle nemohlo jinak dopadnout: minulý týden v pátek byl palác vepsán na polský státní seznam památek. Bez souhlasu památkářů se tu už žádné přestavby konat nemohou.

Diskuse o paláci trvaly vlastně celou dobu od pádu komunismu.

Není divu: 22. července 1955 převzal tehdejší polský premiér Józef Cyrankiewicz od sovětského velvyslance slavnostně klíče k monstrózní budově, daru od samotného Stalina, tedy jaksi od všeho sovětského lidu. A byl to dar náležitě brutální kvůli němu a okolnímu rozlehlému náměstí Přehlídek (Plac Defilad) zmizely i poslední zbytky ulic varšavského centra, zničeného za války.

Většina Poláků palác přijala spíš jako znamení sovětského triumfu než jako velkorysý dar hlavnímu městu, které se mělo po celá desetiletí vzpamatovávat z válečné zkázy.

Zvyk a kvalita

Proti nejradikálnějším hlasům, které byly pro debolševizaci paláce jeho zbořením, se monstrózní budova ubránila do značné míry sama. Postupně si na ni skoro všichni zvykli. Bourání by něco stálo.

Ale i tak byl palác trochu debolševizován svobodným trhem. Pozemky v centru hlavního města jsou drahé, a tak kolem něj vyrostly další mrakodrapy. Stalinův dar zůstal dominantou, ale přece jen neční nad Varšavou tak osaměle jako dřív. Ale budova se ubránila taky kvalitou.

"To, co považujeme za pískovcové desky na zdech, jsou ve skutečnosti keramické obklady. Boční fasády jsou obloženy miliony keramických destiček. Jak se ukázalo, skvělé jakosti. Přestože uplynulo padesát let, nepadají, nepraskají, nedrolí se," napsal deník Gazeta Wyborcza, který taky připomněl historii: "Autorem projektu byl Lev Rudněv, absolvent ještě předrevoluční petrohradské Akademie krásných umění a také autor největšího moskevského mrakodrapu, budovy Lomonosovovy univerzity," A deník se podrobně rozepsal o konstrukci: "Dnes si málo lidí uvědomuje, že Palác kultury není z betonu a kamene, i když na první pohled právě tak působí. Má totiž ocelovou konstrukci, na padesátá léta novátorskou."

Partajní sjezdy, Marlen Dietrich a Rolling Stones

Mladí Varšavané, kteří padesátá léta nepamatují, prý většinou s Palácem kultury a vědy nemají žádný problém.

A možná si uvědomují, že to není zdaleka první památka, která vznikla jako pomník triumfu impéria nad porobeným národem?

Koneckonců ani mně se palác nespojuje tolik s "mírovými" kongresy nebo stranickými sjezdy, ale s kdysi, celá desetiletí, největším jazzovým festivalem v sovětském bloku. Na Jazz Jamboree jezdily spousty Čechů, Slováků, východních Němců, aby tam slyšeli všecko od světové jazzové klasiky po avantgardu. V Kongresovém sále, který má 2880 míst, vystupovala ale taky třeba Marlen Dietrich nebo Rolling Stones, takže na stalinské monstrum má krásné vzpomínky opravdu leckdo.

Když jsme byli s kamarády na Jazz Jamboree před třiceti lety poprvé, dávali jsme si, a pak i v dalších letech, vždycky sraz u sochy dělníka, který držel v ruce tlustou knihu s vytesanými jmény "klasiků marxismu-leninismu"; jen jedno, poslední, bylo odtesáno, zůstal po něm vyhloubený obdélník. Tak byla dlátem provedena první fáze destalinizace. Přiznám se, že nevím: ti ostatní tam ještě jsou, anebo je později odtesali taky? Musím se příště podívat. Ale pokud je dosud neodtesali, už tam asi zůstanou. Budou nad tím bdít památkáři.

Autor (1959) je novinář, polonista, redaktor Listů (www.listy.cz)