Pozvat na festival jako rezidenční umělkyni Patricii Kopatchinskou znamená zapomenout na tradiční podobu vystoupení. Návštěvníci příštího ročníku Pražského jara tuto excelentní houslistku narozenou v Moldavsku zažijí ve třech speciálních večerech.
Někdy v roce 1980 hudební producent Manfred Eicher cestou ze Stuttgartu do Curychu poslouchal rádio. To, co hráli, ho zaujalo natolik, že odbočil z dálnice a zastavil na nejbližším kopci. Pak jako by se zastavil i čas. A v té vzácné chvíli, Eicherovými slovy naplněné „andělskou hudbou“, se zatřpytil zárodek osudové spolupráce.
Festivalové debuty, návraty slavných osobností, elitní orchestry i světové premiéry nabídne jubilejní 80. ročník festivalu Pražské jaro. Začne tradičně 12. května příštího roku, potrvá do 3. června. Čerstvě zveřejněný program ukazuje snahu hrdě navázat na bohatou historii, která Čechům už od roku 1946 dává příležitost poznávat špičková zahraniční tělesa i vycházející hvězdy.
Přibližně pět desítek akcí letošního 79. ročníku festivalu Pražské jaro navštívilo 28 tisíc diváků, zhruba o 4000 víc než loni. Návštěvnost přesáhla 90 procent, tržby z prodeje vstupenek činily 25,5 milionu korun oproti loňským 25,1 milionu. Vyprodáno bylo 29 koncertů, což je meziročně bezmála o třetinu více. Oznámil to ředitel festivalu Pavel Trojan.
Dlouho očekávaná premiéra skladby Miroslava Srnky, virtuózní výkon houslisty Josefa Špačka i varhany a zvony v závěru. Festival Pražské jaro zakončil 79. ročník velkolepě i dramaturgicky odvážně. První evropské provedení Srnkovy kompozice Superorganisms doplnila zřídka hraná symfonická báseň Praga od Josefa Suka a muzikology zrekonstruovaný houslový koncert Leoše Janáčka nazvaný Putování dušičky.
Mezinárodní hudební festival Pražské jaro se snaží poskytovat prostor soudobé hudbě dlouhodobě. Někdy se daří více, někdy méně. Pokusil se o samostatnou programovou řadu, průběžně se tvorba současných autorů objevuje na programu běžných koncertů v sálech jako Rudolfinum, dochází na zajímavé příležitostné projekty, avšak donedávna jako by to pořád ještě nebylo ono.
Situační humor bez složitostí, člověčina, naivní herectví a lehká hlava. Jednoduchou cestou se vydal režisér Ondřej Havelka v nové inscenaci opery Tajemství od Bedřicha Smetany. V pražském Národním divadle měla premiéru minulý pátek a byla jednou z událostí právě probíhajícího festivalu Pražské jaro.
Masová tovární produkce v Číně a vysoce individuální tradice západní hudby jsou možná neslučitelné světy. Přesto se mohou vzájemně inspirovat, jak ukáže předposlední den letošního ročníku festivalu Pražské jaro. Koncert nazvaný 11 000 strun se tuto neděli 2. června ve Foru Karlín pro velký zájem uskuteční hned dvakrát. Obě vystoupení už jsou vyprodaná.
Velmi tradiční inscenaci předposlední opery Bedřicha Smetany nazvané Tajemství uvede koncem tohoto týdne pražské Národní divadlo. Tvůrci v čele s režisérem Ondřejem Havelkou se rozhodli pojmout komickou zpěvohru tak, jak vypadala v době premiéry, včetně ilustrativního herectví, malovaných kulis a dalších archaických prostředků.
Hudební soubor nazvaný Z.E.N. Trio klame názvem. Jeho vystoupení nejsou ani trochu klidná, naopak překypují spontaneitou i mladickou energií. A jeho členové hrdě hlásají, že žádný koncert nezahrají stejně.
Dvakrát musel přidávat orchestr Národní akademie Svaté Cecílie pod taktovkou Jakuba Hrůši, když tuto sobotu vystoupil na festivalu Pražské jaro. V zaplněném Obecním domě předtím nabídl odlišnou trojici skladeb.
Když loni v rámci debutového večera festivalu Pražské jaro vystoupila dirigentka Alena Hron, získala si posluchače svým entuziasmem, podepsala kontrakt s agenturu IMG Artists, a především se stala historicky první českou šéfdirigentkou symfonického orchestru – od příští sezony povede Jihočeskou filharmonii.
Mezinárodní hudební soutěž Pražské jaro v oboru housle vyhrála Sasaki Cukuši z Japonska, v kategorii lesní roh uspěl čínský hornista Ťin Č'-čcheng. V úterý večer to oznámili pořadatelé. Klání je určené mladé generaci hudebníků do 30 let, kvůli němu do metropole opět přiletěli účastníci i porotci z celého světa.
Festivalu Pražské jaro chybí do osmých kulatin rok, přesto je už letošní ročník jiný. Máme tu Rok české hudby, tedy akci zastřešující významná výročí několika osobností v čele s Bedřichem Smetanou, od jehož narození nedávno uplynulo 200 let. Zahrát jeho cyklus Má vlast a tím uctít skladatelův odkaz do Prahy přijel orchestr řazený mezi nejlepší na světě: Berlínští filharmonikové.
Kostelem sv. Vavřince pod pražským Petřínem se rozléhá zvuk marimby. Nehraje na ni ale člověk, nýbrž robot, kterého jednotlivé noty učí lidský asistent. Stroj nazvaný YuMi má dvě paže, jimiž ovládá paličky rozeznívající dřevěné desky marimby zvané kameny. Už na druhé zkoušce se naučil základ repertoáru a populární píseň Don’t Worry, Be Happy.
Ze země, kde se neobyčejně dařilo staré hudbě a jejíž instituce v tomto oboru stále patří k nejvyhledávanějším, pochází Ton Koopman. Devětasedmdesátiletý nizozemský dirigent, cembalista, sběratel starých tisků a specialista na Bacha uvede jeho kantáty 2. června v Dvořákově síni Rudolfina.
Rok 2004. Na pódiu Dvořákovy síně pražského Rudolfina stojí mladík s taktovkou a absolventským koncertem uzavírá studia na Hudební a taneční fakultě AMU. Je mu třiadvacet a vybral si náročnou smuteční symfonii Asrael od Josefa Suka.
Příjemná zvonivá barva hlasu a perfektní technika s výborným citem pro výraz i text jsou devízami švédské pěvkyně Miah Persson. Svým lyrickým sopránem vytvořila téměř prototypy subretních mozartovských rolí, které ji světově proslavily. Letos přijede na festival Pražské jaro, kde 16. května v Dvořákově síni Rudolfina uvede mimo jiné písně Roberta Schumanna. „Jeho cyklus naprosto zbožňuji,“ říká.
Mechanizovaní broučci roznesli inkoust a tuš v šesti barvách po plátně, které připravil malíř Petr Nikl. Přední český výtvarník s hračkami na baterky pracuje už roky, tentokrát měl ale zadání. Stejně jako pět dalších autorů jej oslovili pořadatelé festivalu Pražské jaro, aby pro ně vizuálně ztvárnil cyklus šesti symfonických básní Má vlast od Bedřicha Smetany.
Včely, mravenci nebo koráli tvoří výjimečná společenstva živočichů jednoho druhu. Díky vzájemné synergii a dokonalé organizaci je biologové označují jako superorganismy, v nichž jedinec může mít specializovanou funkci, ale sám přežít nedokáže.
