


RECENZE Ona má z lásky splín, je zamilovaný operační systém
Ona je zřejmě první romantická one man show o lásce. Film Spikea Jonzeho vypráví ale hlavně o osamělosti v moderním světě plném informačních technologií.



Ona je zřejmě první romantická one man show o lásce. Film Spikea Jonzeho vypráví ale hlavně o osamělosti v moderním světě plném informačních technologií.



Glosář k divadelním představením Němí a Alchymista snů



Pompeje nabízejí mix Gladiátora a 2012. A i když si Paul W. S. Anderson "půjčuje" u lepších filmařů, zůstává výsledek nevýrazně nudný.



Režisér Karel Janák se v 10 pravidlech, jak sbalit holku vrací k žánru teenagerské komedie. Výsledek je docela snesitelný, odpočinkový výplach mozku.



Pokud se půjdete na novou verzi Krásky a zvířete do kina „dívat“, budete spokojeni. Pokud ale chodíte „sledovat příběh“, budete režiséra Christopha Ganse určitě proklínat.



Film dává Idiotům filozofický rozměr, snímá je roztřeseně a rozmazaně, divák často jen tuší, co se za hranicí filmového obrazu odehrává. Divadlo tuto výhodu nemá, a tak mu zůstává jen příběh.



Hollywood pokukuje po ziscích počítačových her, ale namísto práce s jejich motivy je v Need for Speed slepě přejímá. Logicky tak do kin přišla nekonečná nuda s nablýskanými kapotami.



Album G I R L zní jako kdyby je vychrlil písňový generátor. Pryč je surová funková sexualita některých starších hitů Pharrella Williamse a jeho The Neptunes, zůstala jen omyvatelná rádiová vata.



Nikdo v současném filmu neumí rekonstruovat zaniklé světy jako Wes Anderson. Melancholická nálada Grandhotelu Budapešť je spojená s dokonalým vystižením jedné historické epochy.



St. Vincent se stala trefnou, citlivou, jindy ironickou komentátorkou. Přesně do takové polohy chytré holky těsně po třicítce dospívají. S chladem ledových královen to ale nic společného nemá.



Jednoduchý příběh z prvního dílu nahrazuje pokračování 300: Vzestup říše přívalem jednoduchých vizuálních atrakcí estetizujících násilí, oslavujících mužské tělo a uspokojujících mužské oko.



Film Stephena Frearse nominovaný na Oscara je neokázalým lékem proti cynismu. A při vší úctě k Judi Dench souvisí úspěch komorního britského dojáku hlavně s komikem Stevem Cooganem.



Představení Faith se věnuje ochotě obětovat celou svou bytost pro něco velmi špatně definovatelného, křehkého a snadno zpochybnitelného, ať už jde o umění nebo víru.



Po dočtení posledního svazku souborného díla čtenáři může dojít, že H. P. Lovecraft nebyl pouze Cthulhu, ale skutečně bohatý autor, na jehož odkaz narazíme téměř na každém kroku.



Čím víc uznáme, že stará Angelika je snesitelnou žánrovkou, tím otravněji bude působit její nová verze.



Na nové desce Morning Phase se Beck už nechce bouřit, místo toho by rád dokázal, že i „normálnost“ může být svůdná a nemusí nudit. Ale to samé už udělal před deseti lety na desce Sea Change.



Památkáři George Clooneyho jsou až překvapivě nehollywoodští. Nabízejí záměrně pomalejší, nevelkolepou a pro zdánlivě nepodstatné cíle se obětující odyseu několika chlapíků s vyšším věkovým průměrem.



Tak bezelstné a přímočaré staromilství jako ve filmu Non-stop nenajdeme snad ani v největším béčkovém fenoménu současnosti, totiž v návratech Sylvestera Stallona a Arnolda Schwarzeneggera.



V románu Mlýn na mumie aneb Převratné odhalení komisaře Durmana jde Stančíkovi především o rafinované slasti těla. Z hlediska hédonistického užívání si nemá v současné české literatuře konkurenci.



Inscenace Boarding Home se odvážně vydala na divokou vodu, občas ale naráží na mělké dno, po kterém nesmyslně klouže.