


Recenze: Jako sopka, která zasypala sama sebe. Kniha o Nohavicovi si s ním neví rady
Nejenom písničkáři Jaromíru Nohavicovi, ale především jeho veřejnému obrazu se věnuje právě vydaná více než třísetstránková kniha historika Přemysla Houdy.



Nejenom písničkáři Jaromíru Nohavicovi, ale především jeho veřejnému obrazu se věnuje právě vydaná více než třísetstránková kniha historika Přemysla Houdy.



Jeřáb zvedá metr široký kus zdi, z jedné strany bílý, z druhé posprejovaný veselým graffiti, a odkládá ho stranou. Lidé tleskají. Zmatení policisté mají v dírkách zelených uniforem zastrkané květiny. Píše se listopad 1989 a hrdinu nového románu Iana McEwana začíná dav tlačit k trhlině v Berlínské zdi, která právě padla.



Stačí si pustit prvních pár minut původního filmu Perinbaba z roku 1985, aby člověk pochopil, proč je pro Slováky podobně významný jako pro nás Tři oříšky pro Popelku. Divoké orgie ve sněhu prodchnuté cirkusově anarchistickou energií okamžitě vtáhnou do časů, kdy filmové pohádky předkládaly svébytné autorské vize.



Rozhodli se, že budou psát písničky o normálních věcech a ne o vesmíru, když třeba doma v kuchyni není všechno v pořádku. Hudebníci z pražské Hanspaulky Ivan Hlas a Ondřej Hejma si tuto "strategii" naplánovali počátkem 70. let minulého století, kdy spolu začali hrát ve skupině Žízeň.



Pro Američany jsou komiksy jakýmisi novodobými mýty. Za studené války se ukázalo, že toto médium vskutku má mýtotvornou sílu. Daleko za železnou oponou se v 60. letech zjevila superhrdinka s rudou hvězdou na čele jménem Octobriana. Uchvátila i Davida Bowieho. Škoda, že nikdy neexistovala. Až teď vyšlo její první komiksové dobrodružství.



Špičaté monumentální ostny připomínající kamenná kopí se noří z vod u pobřeží atolu Bikini. Jenže to nejsou skaliska, ale ocas a hřbet tvora, jaký se v učebnicích biologie nevyskytuje. Proslulá americká jaderná střelnice nečeká ve třetí epizodě seriálu Monarch: Odkaz monster na další nukleární test. V této verzi historie mají Američané jasný cíl, na koho poslat "atomovku".



Karel se živí jako exekutor. Jeho svět se skládá pouze z pravidel a pevného řádu. Jako lusknutím prstů jej však rozklíží jediný telefonát. Následná návštěva matky v Bratislavě hrdinovi snímku Tancuj Matyldo, který nově promítají kina, převrátí život naruby.



„Když Malevič vytáhl fotoaparát, raději jsem oblečený skočil do rybníka, než bych byl na jediné fotce s tím odporným Kazimirem,“ vyprávěl malíř a sochař Vladimir Tatlin, vedle Kazimira Maleviče nejvýraznější osobnost ruské avantgardy počátku 20. století.



Skupinka dělníků stojí u poničené stavby poblíž silnice a pokouší se cosi opravit. Když se v okolí ozvou výbuchy, lidé všeho zanechají a mizí do bezpečí. To je naposledy, kdy se kamera ve snímku Světloplachost dívá nad zem. Po úvodní scéně mizí v "podsvětí" ukrajinského Charkova, kde se lidé snaží přečkat válku.



Producent a režisér Petr Vachler měl vždy rád pompézní věci. Když šéfoval cenám Český lev, pojímal nejen jejich udílení, ale také nominační večer jako velkolepou show proslulou divokým humorem i striktně vegetariánským rautem. Nyní s podobnou pompou uvedl do kin svůj desetiletý ezoterický projekt Tajemství a smysl života. Jde o jeden z nejmonstróznějších úkazů porevoluční kinematografie.



Na nádraží slezské vesnice Görbersdorf vystupuje student kanalizačního inženýrství Wojnicz. Přijel, aby se léčil z tuberkulózy. Během ozdravného pobytu mu dělá společnost lázeňská klientela: osazenstvo penzionu pro pány, mezi nimiž figurují učitel, psychoanalytik, filozof či znalec krajinomalby.



Nejslavnější japonský animátor Hajao Mijazaki se vrátil z důchodu. A po desetileté pauze natočil jeden ze svých nejlepších i nejtemnějších filmů. Uhrančivé, lehce autobiografické drama Chlapec a volavka, které nově promítají česká kina, se odehrává na sklonku druhé světové války. Opět zve diváky do nevyzpytatelného světa skrytého za běžnou realitou.



Nevěřte influencerům, kteří přesvědčivě tvrdí, že mobily jsou dávno lepší než drahé fotoaparáty. A nevěřte ani těm, kteří vysvětlují, že je to naopak a fotoaparáty stále vyhrávají. Odpověď je o něco složitější než prosté provolání slávy jednomu nebo druhému soupeři. Jak to ve skutečnosti je, jsme zkoumali na mobilu Sony Xperia 1 V a kompaktním fotoaparátu Sony RX100 V.



Královna Marie Antoinetta hrdě kráčí vstříc gilotině, ačkoli zuřící dav po ní vrhá rajčata a její sťatou hlavu kat brzy zdvihne k nebesům jako symbol triumfu revoluce. V zákulisí dějin už ale přešlapuje mocichtivý Joaquin Phoenix coby Napoleon, protagonista stejnojmenného nového filmu Ridleyho Scotta.



Chtěla se proslavit díky sportovním výkonům svého vytrénovaného těla. Po děsivé nehodě se skokanka do vody Andrea Absolonová musela rozloučit se svou první olympiádou i celou kariérou. A tělem proslula v jiné branži. V pornu.



Takový svět nemůže existovat nikde jinde než ve filmech Akiho Kaurismäkiho. Posmutnělí hrdinové se potulují po továrnách a barech, mlčky pijí, v rukou drží staré mobily, z rádia je přitom slyšet komentář k současné válce na Ukrajině. A všude po zdech visí plakáty děl starých mistrů kinematografie. Finský režisér svou novinkou potvrzuje, že je dávno jedním z nich.



Hollywoodské filmy se čím dál častěji stávají obětí přehnané vlastní vychytralosti. Další snímek z populární teenagerské série Hunger Games, který od čtvrtka promítají kina, zve fanoušky do minulosti dystopického světa. Odehrává se několik dekád předtím, než se milovanou hrdinkou stala Katniss Everdeen. A chce toho odvyprávět tolik, až nezvládne říci nic.



Jiří Černý je po smrti čtvrt roku a už se o něm zpívají písně. Jméno známého hudebního kritika toto úterý v zaplněném velkém sále pražské Lucerny zakřičel irský zpěvák Glen Hansard při dramatickém vrcholu písně Don’t Settle. "Nezapomeň, co říkal Jiří Černý: nikomu nezáviď, nerozčiluj se, nebuď zlý, důvěřuj lidem a chovej se slušně," apeloval.



Pražské Divadlo Na zábradlí zinscenovalo korespondenci současných francouzských intelektuálů, spisovatele Michela Houellebecqa s filozofem Bernardem-Henri Lévym. Ztotožňuje je mimo jiné s postavami z Čekání na Godota, jejichž jediným smyslem zůstává donekonečna opakovaný dialog. Hrdinové slovy zahánějí samotu a projevují zhnusení nad stavem světa i sebou samými. Je to mrazivě úchvatná podívaná.



Když v létě zemřel Milan Kundera, z reakcí médií i významných osobností bylo zjevné, že česká literatura ztratila světového spisovatele. Z jeho díla bylo přeloženo vše, co povolil, a ještě za života se o něm i jeho prózách psaly knihy – obojí po celém světě v takovém kvantu, že to Češi ani nestíhali registrovat.