Celé dekády zakládá své charisma na pomačkané tváři a nakřápnutém hlase. Také ve své první televizní roli teď Sylvester Stallone vypadá, jako by vypadl z popelnice. V seriálu Tulsa King hraje mafiána, který se po čtvrtstoletí vrací z vězení. Za jeho oběť, to znamená mlčení, ho gangsterská "rodina" nevítá s otevřenou náručí. Přesto se hrdina nechystá do důchodu.
Až staromódní potěšení z četby skýtají dva romány Johna Updikea, jednoho z největších amerických prozaiků druhé poloviny 20. století, které v českém překladu právě vydalo nakladatelství Zeď. Oba se přitom z jeho tvorby vymykají.
Tvůrci oceňovaného Teda Lassa uvedli zpola vážný seriál o terapeutovi, který se až moc cpe do života svým pacientům. Sám by si přitom s někým potřeboval popovídat. Terapie pravdou je k vidění na platformě Apple TV+.
Podvodník vydávající se za někoho jiného není tak nebezpečný jako pomýlená veřejnost, ale pravda a láska nakonec zvítězí nad lží a nenávistí. Moralizující satiru Šaty dělají člověka uplynulý pátek uvedlo pražské Národní divadlo ve Státní opeře, kde měla roku 1922 světovou premiéru.
Nejasné kontury zšeřelého bytu prosvicuje jen namodralé světlo obrazovky laptopu. Běží na něm gay porno a kousek opodál se nachází objekt, který svými monstrózními rozměry podivuhodně splývá s gaučem. Je to hrdina filmu Velryba a právě se snaží uspokojit. Režisér Darren Aronofsky hned první scénou snímku, který od čtvrtka promítají kina, vtahuje publikum do bezútěšného světa.
Americká básnířka Louise Glücková je plná protikladů. Píše o prosté kráse i krutosti. Držitelce Nobelovy ceny za literaturu nedávno vyšla už třetí sbírka v českém překladu.
Na plátně se odráží nekvalitní zrnitý televizní záběr na led. A kinosálem burácejí věty, které se před čtvrtstoletím zarývaly do myslí statisíců diváků. „Jsi pašák, Albi!“ a za chvíli „Dominik chytil!“, chvěje se hlas komentátora, zatímco čeští hokejisté postupují do finále olympijského turnaje v Naganu.
Euripidova tragédie Bakchantky září na scéně pražského Stavovského divadla neonovými barvami jako psychedelická muzikálová show. Bůh Dionýsos coby popová hvězda svádí ženy k třeštění a vládci Théb zaslepenému pýchou rozumu chystá hrůzný trest. Režisér Jan Frič se spolupracovníky a kapelou Bert & Friends připravili "antický" zážitek, na jaký publikum hned tak nezapomene.
Dirigentka Lydia Tár je takřka dokonalá. Hudbu studovala na předních školách od Harvardu po Vídeňskou univerzitu. Vedla slavné orchestry v Chicagu či New Yorku, až zakotvila v Berlíně. A tato žačka Leonarda Bernsteina jako jedna z mála získala televizní cenu Emmy, hudební Grammy, filmového Oscara i divadelní Tony. Má to jen dva háčky. Hrdinka filmu Todda Fielda je fiktivní. A nejspíš trochu mrcha.
Druhý únorový týden se na několika pražských scénách konal festival současných inovativních počinů v oblasti nového cirkusu Cirkopolis. Mezi pěti zahraničními hosty se objevili Elena Zanzu s projektem EZ nebo Arno Ferrera & Gilles Polet v "cirkusovém duetu" Cuir. Performery pojilo vědomé omezení lidského těla vystaveného na scéně, průzkum jeho možností i hranic na prahu bolesti a vyčerpání.
Kvůli orientaci na povrchní uznání chce být každý slavný. I ten, kdo světu nemůže nabídnout víc než své nedokonalé tělo. Komicky vyostřenou analýzu narcismu současné společnosti předkládá norský film Je mi ze sebe špatně, který od uplynulého čtvrtka promítají kina.
Ranění a otrhaní muži vypadají, jako by se právě vrátili z války. Jeden se po chvíli vydělí a jde za manželkou, která mu přináší větší než velké množství ženských atributů. Moravské divadlo Olomouc v pátek uvedlo inscenaci opery Modrovousův hrad, již roku 1911 zkomponoval maďarský skladatel Béla Bartók.
Zlatý chlapec ostrovního hudebního průmyslu, teprve šestadvacetiletý Skot Lewis Capaldi, se v pražské O2 areně předvedl jako brilantní zpěvák i showman, který má stále kam růst. Cukrkandlové písně ředil drsnými vtipy.
Osud kunsthistoričky Růženy Vackové a především duchovní sílu, s níž snášela bezmála šestnáctileté komunistické vězení, nekonvenčně přibližuje nová inscenace divadelního spolku Jedl. Herečka a scénáristka Lucie Trmíková ji nazvala Ženy, držte huby!, režíroval Jan Nebeský a uvádí ji studio pražského Švandova divadla.
Vždy to byl nejdrobnější superhrdina firmy Marvel. Ant-Man se uměl zmenšit do mikroskopické velikosti, hlavně však většinou nezachraňoval vesmír, ale řešil „jen“ malé rodinné potíže. Jeho nové dobrodružství se celé odehrává v říši, kde atomy mají velikost galaxií, a poněkud zrazuje dosavadní poetiku předchozích dílů.
Je to geniální dílo zrozené z pocitu viny, napsal o románu Slib jihoafrického spisovatele a antikolonialisty Damona Galguta časopis The New Republic. Třebaže trochu přeháněl, ve zkratce vystihl dílo, které v brilantním překladu Jiřího Hanuše nedávno vydal Odeon.
Cacti znamená anglicky kaktus, také je to ale slangový výraz pro spratka s rozčepýřenými vlasy. Působí tak i britská písničkářka Billy Nomates, která tímto výrazem pojmenovala své nedávné druhé album. Na začátku pandemie její vychýlené písně předznamenaly nejistotu doby i zlost bublající pod povrchem. Svůj úsporný výraz nyní nechává rozkvést, průbojnost si ale udržela.
Tři desetiletí po rozpadu Československa je zajímavé i zábavné ohledávat, co z pospolitosti zůstalo. Zvlášť když jde o pohled ze zahraničí. V knize UFO nad Bratislavou polské reportérky Weroniky Gogoly mají naháči v kempech na Oravské přehradě, kýčovitá socha panovníka Svatopluka na Bratislavském hradě nebo kariéra fašisty Mariana Kotleby pro Slováky větší význam než jizvy po vztazích s Čechy.
Nesvedl je dohromady osud, ale nuda. Clément je osamělý bankéř, Laura úspěšná akademička s rodinným domkem a mrtvou matkou, která ji v podobě vnitřního hlasu poučuje o mravnosti žen. Oproti ní vede Laura zdánlivě naplněný život, přesto naplnění necítí. Hrdinka česky právě vydaného románu Oheň francouzské spisovatelky Marie Pourchet je čím dál přesvědčenější, že nezbývá, než vše ztratit.
Praktiky totalitních režimů jsou neměnné, zastrašují, unifikují, násilně podřizují lidi své ideologii. Největší zájem mají o ty, co jsou vidět. Ve stalinistickém a později chruščovovském Rusku to byl skladatel Dmitrij Šostakovič. Muž v mnohém rozpolcený, v zásadě však pevný. Inscenace Hukot času, která tematizuje jeho příběh, slouží jako modelový příklad střetnutí umělce s mocí.
