Nevíme, kdy ani kde se to odehrává. Impérium vyhlásilo výjimečný stav, ale tady, v daleké pohraniční pevnosti, je vše při starém. Sýpka, jatka, mlýn stojí jako dřív. Za hradbami duny. Ptáci rok co rok přilétají nad oslňující hladinu jezera a zase odlétají. Ženy na hlavách nosí košíky prádla. Lidé večer vytahují lucerny, spí ve slamnících.
Světová krimi je prolezlá komplikovanými hrdiny, kteří sice řeší zločiny a záhady, sami jsou ale často pěkný případ na diagnózu. Slovenský dramatik a spisovatel Daniel Majling všechny tyto podivíny překonal v komiksu Zóna, který letos česky vydalo nakladatelství Labyrint.
Drama Corpus Christi, které natočil jeden z nejvýraznějších současných polských režisérů Jan Komasa, proniklo do finálních nominací na Oscara v kategorii nejlepší zahraniční film. Pozoruhodný snímek o hříchu, pokání a vykoupení měl předpremiéru na Letní filmové škole a Febiofestu, od uplynulého čtvrtka jej promítají česká kina.
Pověst záhadného a obtížně inscenovatelného díla má opera Leoše Janáčka Osud, jejíž premiérou v pondělí začal sedmý ročník brněnského festivalu věnovaného skladateli. Hudební nastudování šéfdirigenta zdejší opery Marka Ivanoviće a režie hostujícího Kanaďana Roberta Carsena v plné síle ukázaly kvalitu méně hraného dramatu, jehož nepřehledné libreto nese úchvatná hudba.
S reggae hudbou si většina lidí spojuje Boba Marleyho a představu klidu, míru, „zhulené“ pohody. Frederick Nathaniel Hibbert, řečený Toots, který roku 1968 se svou vokální skupinou Toots & The Maytals žánr fakticky pojmenoval skladbou Do The Reggay, to ale na svém posledním albu vidí poněkud rázněji.
Film Bábovky, který vychází ze známé knižní předlohy Radky Třeštíkové, má všechny předpoklady, aby se stal letošním hitem českých kin, tvrdí kritik Kamil Fila.
Že si v napjaté době váží každé možnosti slyšet živou hudbu, dalo publikum Dvořákovy síně pražského Rudolfina najevo mocným aplausem už při příchodu dirigenta.
Dreyfusova aféra, věčná připomínka selhání spravedlnosti i toho, jak dav umí nenávidět někoho, koho vůbec nezná. Má smysl natáčet o kauze z konce 19. století ještě dnes? A je lepší podat tehdejší dění modernizovaně, nebo „klasicky“? Do českých kin vstupuje film Žaluji!, jenž letos vyhrál francouzské ceny César.
O rakovině, rodině a především světle na konci tunelu vypráví nový norsko-švédský film Naděje. Po premiéře na Febiofestu jej od čtvrtka hrají česká kina.
Bozu, kvašený, lehce alkoholický nápoj, si návštěvník Istanbulu může koupit i dnes. Ne ovšem od pouličního prodejce, jako je Mevlut, hlavní postava česky nedávno vydaného románu Orhana Pamuka nazvaného Cosi divného v mé hlavě. Dnes ji dostane balenou v supermarketu.
V pražském Divadle pod Palmovkou připomínají operaci Anthropoid. Hru nazvanou 294 statečných, dokumentární fikci ze zákulisí atentátu na Reinharda Heydricha, napsal i režíroval Tomáš Dianiška a sám na premiéře ztvárnil říšského protektora.
Ingredience jsou předem dané: italská Neapol, mladá dívka, její matka, otec, první lásky a první lži. I tentokrát z nich autorka či autor píšící pod pseudonymem Elena Ferrante vystavěla burcující příběh.
Do virtuálního světa, který stále víc determinuje a deformuje skutečné životy, nahlíží francouzsko-belgické drama nazvané Kdo si myslíš, že jsem. Film, jejž právě promítají česká kina, je atypický: hlavní postavou závislou na internetovém připojení není teenager, mileniál ani zástupce generace Z, nýbrž zralá, zkušená a inteligentní žena středního věku.
Kdo se nechtěl smočit, na plovoucí scénu pod Národním divadlem mohl vkročit suchou nohou přes Žofín. Sobotní koncert festivalu Struny podzimu, na němž britský houslista Daniel Hope uvedl přepracované Vivaldiho Čtvero ročních dob, byl však především zážitek, podívaná, a tak leckdo využil lodičky nebo šlapadla a poslouchal přímo z hladiny Vltavy.
Začít novou sezonu Händelovým Mesiášem mělo být pro Collegium 1704, slavící patnáct let existence, symbolické. Šéf souboru Václav Luks v tom viděl výraz naděje, že po koronakrizi zase začnou lepší koncertní časy, protože virtuálně a po videu se hudba věčně dělat nedá. Hudba je kontaktní jako jiná umění.
Francouzský snímek Kočičky je drama o dospívání jedenáctiletých dívek, které se rozhodnou zúčastnit taneční soutěže. Film má velkou sledovanost, zároveň je ale vystaven kritice ze strany některých předplatitelů Netflixu a konzervativních politiků. Ti snímek chápou jako propagaci pedofilie. Slabé hodnocení si Kočičky vysloužily také u uživatelů Česko-slovenské filmové databáze.
Nový film nazvaný Asi to ukončím, který lze čerstvě vidět na Netflixu, je nejtemnějším dílem amerického scenáristy a režiséra Charlieho Kaufmana.
Poslední léta spisovatele Karla Poláčka v sobě nesou vše, co má mít silný příběh. Humor, lásku, vzrůstající společenskou nejistotu i tragickou smrt na základě rasové selekce. Koneckonců i literární věhlas, který trvá navzdory neblahým okolnostem.
Pohádka, kterou po půlročním odkladu od tohoto čtvrtka promítají kina, nečaruje s dvakrát originálními vizuálními či vypravěčskými nápady. Přesto nabízí osvěžující mix tradičního a moderního.
Čistírnou, balírnou kuřat, supermarketem Albert, žiletkárnou či třídírnou odpadu prošla novinářka Saša Uhlová. Před třemi lety po dobu půl roku zkoušela nekvalifikovaná, nízkopříjmová, pro chod společnosti však důležitá zaměstnání, aby o nich podala zprávu zevnitř.
