Můžete to brát i jako běžný den, ale já to tak nemám.
Pamatuji si na 1. květen 2004. Vzbudil jsem se po oslavě kolem poledne a Brusel byl zalitý sluncem. Vyrazili jsme s přáteli na tržiště, kde všechny nové členské státy prodávali národní pochutiny, rozlévali pivo.
1. květen 2004 se scvrkl na vůni horka a rozličných chutí. Byl jsem tehdy v Bruselu téměř šest let. Prožil jsem vstupní rozhovory, pokrýval důležité summity, spory o Temelín, Benešovy dekrety, moře událostí.
Do té doby byl pro mě 1. máj vždy svátkem práce. Jako dítě jsem si s ním spojoval kolotoč a povinné nenáviděné pochodování s mávátky.
Od roku 2004 jsem ho vnímal jako historickou změnu pro osud země. Nepochybovali jsme nikdo a bylo jedno, zda Polák, Maďar, Slovák nebo Čech, že vstup do EU je pro postkomunistické státy neuvěřitelná věc. Nikdo v Bruselu, mezi zpravodaji, co prošli vstupními rozhovory.
Když jsem se loni vrátil do vlasti a začal znovu pronikat do zdejších zvyklostí, zaujal mě rezervovaný postoj vůči Evropské unii. Jako by to byl obr, který se nás chystá sníst a pak vyplivat kosti dráždící jej v krku.
Jako by EU byla skrytý nepřítel, vůči němuž je nutná opatrnost. Psal se přitom rok členství ČR v Evropské unii.
Během následujících měsíců jsem pochopil, jak hluboké neznalosti má veřejnost o chodu EU a výsledcích vstupních rozhovorů.
Pochopil jsem, jak člověka změní pobyt v Bruselu, když žije Evropskou unií každým dnem, a jak je odtažitá pro farmáře na Vysočině nebo podnikatele z malého jihočeského města. Pochopil jsem, že lidé mají obecně strach z neznáma a EU je pro ně stále ještě neznámo.#reklama
Dva roky jsou na změnu málo. A co je horší: Možná že ani za dvacet let to nebude jiné. Vstoupili jsme do Unie v době, kdy většina Evropanů je unavená integrací. Když to našinec uvidí, proč by jásal?
Pro lidi jako jsem já, ale bude 1. květen vždycky jiný. Bude nám členství v EU připomínat. Vím, jak těžké to bylo. To datum má význam.
Autor je šéfredaktorem zpravodajství ČT
