Miloš Doležal Miloš Doležal | Názory
5. 3. 2021 14:55

Svatořečte Františka Líznu

Santo subito!, svatý hned, dožadovali se poutníci kanonizace papeže Jana Pavla II. už na jeho pohřbu. Ten slogan by byl zcela příhodný i teď, když se uzavřela pozemská pouť Františka Lízny. Jezuity, chartisty, vězně, mystika, poutníka, duší básníka.

Překonal komunistické kriminály a rudý režim plný trapičů, kteří mu znepříjemňovali život. Zdolal rakovinu, tisíce poutních kilometrů do všech světových stran (Compostely, Říma, Valdsteny i na Chersones). Přežil okradení, vykradení, vyloučení i zákazy. Až teprve svinský covid jej smrtelně ťal.

Františka Líznu, mimo jiné autora pozoruhodných poutních deníků a básnických textů Jak teskná je noc, považuji za nebojácného křesťana, radikálně spoléhajícího na všechna zaslíbení, která mu slíbil (nabídl) jeho Mistr. Neokázale se solidarizoval s bezdomovci, kriminálníky, zoufalci a vyděděnci, na své faře se s nimi dělil o chleba, majetek i bydlení. Ve shovívavosti a mužné něze.

Dokázal naslouchat druhým, poradit, ale být také ostrý a nekompromisní. V roce 1995 nabídl svému provinciálovi (jako poslušný jezuita) tři svá přání - možnosti, kam by chtěl jít sloužit. Vybral si ty nejtěžší štace: buď na misie do Ruska, nebo do proslulého romského ghetta v mosteckém Chanově, anebo jako vězeňský kaplan do nejtěžší věznice, na Mírov.

Byl poslán na Mírov, ale nakonec dělal všechno - misionáře na svých cestách, pomáhal Romům a přijal jejich národnost i místo kaplana mezi mírovskými vrahy. S nasazením a intenzitou. Zbožné farářské fráze vyměnil za účinné objetí a podanou ruku.

Františka jsem poznal ve druhé polovině devadesátých let přes svého redakčního kolegu, jezuitu Petra Koláře. Párkrát jsem s ním pak natáčel pro Český rozhlas, několikrát se pod jeho vedením účastnil duchovních cvičení v Českém Těšíně a jednou za námi přijel také na Vysočinu.

Podíval jsem se mu při jedné z těch příležitostí kdysi tajně do breviáře - měl v něm vepsanou krátkou báseň v próze o myšce, kterou zahlédl z vlaku. Soucitně v ní patří na myš, která se v chladném předjaří zimomřivě choulí k chuchvalci suché trávy kdesi na mezi. Byla psána s takovou něhou a prostotou, jako by ji zaznamenal před mnoha staletími nějaký potulný buddhistický mnich.

Představuji si, že František v botách Mefisto (jeho oblíbená značka) putuje na nebeskou hostinu k Beránkovi. Bez roušky, zato ve společnosti oné myšky a dalších, pro tento svět ztroskotaných, malých a bezvýznamných.

A nám nezbývá než se s Ivanem Martinem Jirousem pomodlit:

Jestli mě ještě popáté,
nedopusť Bože líznou,
dopřej mi aspoň ve vazbě,
setkání s Františkem Líznou.

Autor je básník a dokumentarista.

P. František Lízna, kněz odsouzený za své protirežimní aktivity | Video: Paměť národa
 

Právě se děje

Další zprávy