Konkurenti TOP 09 museli v sobotu mohutně mačkat palce dosud neznámému místopředsedovi strany Tomáši Czerninovi. Pokud by byl na sjezdu zvolen předsedou, znamenalo by to pro partaj konečnou. Ani velký kombinátor Miroslav Kalousek by už v zákulisí nic nezmohl.
Místo zmateného šlechtice, který už stihl tvrdit i to, že konzervativní hodnotou je vláda ulice, ale v předsednické volbě nakonec zvítězila Markéta Pekarová Adamová. Ta sice zatím také nenabízí žádnou promyšlenou vizi, ale je aspoň schopna říkat i něco jiného než jen mantru o nepřijatelnosti Andreje Babiše.
Bude-li se ovšem Pekarová Adamová chtít stát úspěšnou předsedkyní, neobejde se bez odvahy vyměnit pomalé umírání své strany za její rychlou smrt. A následné zmrtvýchvstání ve stabilním spojenectví se Starosty a nezávislými.
Zpět ke kořenům
Úkol to není nesplnitelný. Mezi roky 2009-2016 toto dvojspřeží velmi dobře fungovalo. Až do doby, než na sebe dva čelní kohouti Miroslav Kalousek a Petr Gazdík začali nevražit natolik, že je tuzemské politické smetiště po zásluze pohltilo.
Nastal čas, aby se jejich původní misi pokusila dovršit nastupující generace.
Nový předseda STAN Vít Rakušan už svůj díl práce odvedl, když letos v dubnu zcela nepoeticky vyhlásil, že jeho hnutí je připraveno stát se podvozkem nového integračního projektu. Chutí ke spolupráci se netají ani Pekarová Adamová, karty jsou tedy rozdány nadějně. Tím spíš, že v TOP 09 už konečně přestali hrát frašku, v jejímž rámci se expředseda lidovců Kalousek a exmístopředseda ODS Pospíšil předháněli, kdo je pravověrnější topkař, a strana se tak konečně může začít věnovat i něčemu jinému než jen sobě - třeba programu a voličům.
Mají-li ale politické námluvy mezi Rakušanem a Pekarovou zdárně dospět až ke svatebnímu pochodu, potřebují si obě strany samozřejmě vyjasnit, s čím do společného života vlastně vstupují. U starostů je to jednoduché - ti nikdy žádnou ideologii neměli. Voliči od nich nic takového ani nečekají, jen předpokládají, že z nich budou slušní pragmatičtí politici.
TOP 09 si nese komplikovanější věno - ta od počátku ideologií přetékala. Jenže pak své voliče prakticky ve všem zklamala a její někdejší šestnáctiprocentní podpora se smrskla na chabou čtvrtinu. Pekarová nyní mluví o ochraně životního prostředí a přijetí eura. Fajn. Ale to pořád ještě není s jistotou ani na těch pět parlamentních procent.
Možnosti tu ovšem jsou. Stačí vytáhnout z archivu tolik úspěšný (nikdy nesplněný) program z roku 2010 a metodou Ctrl+C Ctrl+V jej aktualizovat. Co by to znamenalo? Jedno top téma vedle druhého. Například solidární zdravotnictví s výraznou spoluúčastí. Digitalizaci státní správy. Jednotné inkasní místo. A také penzijní reformu s více pilíři (a tentokrát už ve správném provedení).
Nic z toho teď ale ustrašená TOP 09 neumí s někdejší sebejistotou nabízet, takže volič si ji momentálně spojuje maximálně s balením Miroslava Kalouska do tibetské vlajky.
Pokud se ale Pekarové Adamové podaří program znovu prodat a starostové přinesou do společné domácnosti svých nastřádaných pět procent, na přitažlivou středopravou stranu bude zaděláno. Veselka by to pak mohla být pořádně bujará, ne jen nějaký domluvený sňatek z rozumu.
Dům se staví od střechy
Co je mezi stranami dosud, musí skončit. Zlé snění, že ten druhý začne v preferencích padat a ještě rád po kolenou přileze nabídnout podporu silnější straně, už trvá moc dlouho. Před pouhou koalicí slabých stran zase varuje neslavná historie chvilkového spojenectví lidovců a starostů.
Pekarová by tento závod o dosažení dna měla ukončit. Zatím sice mluví jen opatrně o možné koalici rovných, ale asi ví, že čas na ni už je dávno promarněný. Dvojkoalice potřebuje deset procent, trojkoalice patnáct. Na to ministrany nyní nemají a do voleb už jsou jen necelé dva roky.
Takže zbývá model Dzurinda. O co jde: V roce 1998 se několik pomenších partají na Slovensku snažilo odstavit od moci Vladimíra Mečiara. Koalici dvou až tří stran stačilo překročit sedm procent přízně. Jenže Mečiar účelově změnil zákon, aby každá z nich musela mít procent pět. Tedy prakticky stejně jako u nás.
Zatímco ale tady straničtí trpaslíci jen pláčou, jak je to nespravedlivé (přičemž podpořit kandidátku jiné strany jim ego nedovolí), přišel tehdy na Slovensku Mikuláš Dzurinda s radiálním - a také jediným možným - řešením. Partaje založily novou střešní stranu Slovenská demokratická koalice, do níž před parlamentními volbami vstoupili všichni kandidáti původně zamýšlené koalice. Své mateřské strany tedy dočasně opustili s tím, že se do nich po volbách vrátí. Dál už to známe: Dzurinda sestavoval vládu, Mečiar skončil.
Protože v Česku už všechny jiné postupy - od volebních koalic přes vzájemnou podporu až po vzájemné požírání - zkrachovaly, nastal čas inspirovat se u Slováků. Společný cíl - konec vlády Andreje Babiše - už si tady středopravé strany definovaly dávno. Teď pro něj ještě něco musejí opravdu udělat.
Na koaličním vandru
Je celkem jedno, zda se v nové střešní straně sejdou jen topkaři a starostové, nebo pak i stagnující lidovci. Na jízdním řádu, kterým se teď nová předsedkyně TOP 09 potřebuje řídit, to nic nemění. Posloupnost zastávek je jasná: renovovat reformní program, aby bylo konečně čím nahradit únavné antibabišovské serenády. Až se to podaří, přijde čas na to, zavřít starý krám a pustit se do budování nového společného projektu se starosty. Jiná možnost pro čtyřprocentní strany se silnou konkurencí v Česku prostě neexistuje.
Nebylo by divu, kdyby přitom i u nás po slovenském vzoru zaznívaly sliby, které dávali Dzurinda a spol. Tedy že se po volbách vrátí do svých stran, z koaličního vandru přinesou více poslaneckých mandátů - a pojede se dál. Jak ale víme, realita byla nakonec jiná. Dzurinda neodolal pokušení a svůj volební projekt proměnil v novou vládní a úspěšnou stranu SDKÚ.
Pokud by to tak nakonec dopadlo i s TOP 09 a STAN, nijak by to nevadilo. Důvody jejich samostatné existence už delší dobu stejně nejsou nikomu v Česku zřejmé.
