Petr Fischer Petr Šourek Petr Fischer, Petr Šourek | Názory
30. 3. 2020 18:00

Udej toho, kdo se liší. Jak jsme si nasadili roušky a přestali myslet

Zahalená tvář se stala univerzálním symbolem boje. Znakem příslušnosti ke kmeni, který je ve válce s virem. A každé narušení jednoty dnes vyvolává strach a chuť trestat i ty, kdo nikoho neohrožují.
Žena s rouškou
Žena s rouškou | Foto: Reuters

Po poli kolem rybníka běží člověk v roušce. Má ji vlhkou od dechu, ale je šťastný, že dělá maximum pro zdraví své i bližních. Chová se podle nařízení české vlády. Nejbližší lidé jsou od běžce dobrých 20 metrů a rouška je dávno nadranc. A běžec vlastně vůbec není šťastný, nechce ale riskovat udání. Když na něj bližní pošlou strážníky, může dostat pokutu 10 000 korun.

Nešťastná postava běžce není součástí scénáře z čínské dystopie, ale každodenní realita české virokracie. Vláda České republiky nařizuje nesmysly a otázkou je, proč se občané tak předhánějí v jejich dodržování. Bojíme se tolik? A čeho vlastně?

Příkaz zakrývat si ústa a nos všude na veřejnosti se zrodil ve dvou krocích. V dokumentech se zprvu objevil s rozumným dovětkem, že ústa a nos je nutno si zakrývat jen tam, kde se přibližujeme k cizím lidem. V lese, na poli a na ulici, kde kolem vás není živé duše, nemá smysl roušku nosit. Vir větší vzdálenost vzduchem nezvládne a čerstvý vzduch prospívá vašemu zdraví.

Rozumné parametry ale z nařízení v druhém kroku zmizely. Vláda vydala despoticky tvrdé, kontraproduktivní nařízení. Omezení práv občanů je zbytečné. Jeho účinek je pro demokracii nežádoucí: posiluje atmosféru strachu a vytváří půdu pro další krácení svobod.

Česká rouškovaná

Nošení roušek všude venku je tak zjevně nesmyslné, až se dostalo do rozporu s postupy prvního pracoviště pro boj s infekcí v zemi - Nemocnice na Bulovce. Ta označila ústy svého ředitele a své epidemioložky soustavné nošení roušek za plýtvání. Roman Prymula už slibuje brzký konec plošných opatření, nahradit je má soubor inteligentních - tím se myslí využití technologií. Proč nezačít využitím přirozené inteligence občanů?

Rouška se stala symbolem české verze koronakrize. Kumulují se v ní pozitivní sociální síly české kutilské společnosti, která si vždy poradí. Ale vyjadřuje i neschopnost státu, který selhal v tom nejdůležitějším: v preventivní ochraně svých občanů, zejména zdravotníků. Tedy těch, kteří proti virové nákaze bojují přímo, bez bezpečného krytu obrazovek a domovních stěn.

Rouška neboli ústenka, která se mezitím stala povinnou výbavou každého, kdo vyjde z karanténního bezpečí svého bytu, do sebe nasála daleko více symbolické energie. Ačkoliv lékaři od počátku upozorňují, že toho, kdo roušku nosí, fakticky nechrání - a jen velmi minimálně ochraňuje ty, s nimiž se nositel setká -, vznikl falešný dojem, že rouška je proti viru zbraní číslo jedna. Že když ji nosíme, máme z poloviny vyhráno. Zdravotně je to pochopitelně nesmysl, mentálně to ale v jistém smyslu platí, protože odpovědné nošení roušky ukazuje velkou míru hromadné autodisciplíny, bez níž se boj s žádnou infekcí neobejde.

Z disciplíny se bohužel velmi rychle stane - a to je skoro zákon - kladivo na čarodějnice. Množí se tak případy lidí, které někdo nahlásí jenom proto, že roušku zrovna nemají, i když tím bezprostředně nikoho neohrožují. Vysvětlení, že ji člověk nemá právě nasazenou v souladu s lékařskými radami, nikomu nepomůže. Zločince je třeba trestat.

Občanské šikaně se nevyhnul ani ředitel Nemocnice na Bulovce, který obeslal své lékaře s prosbou, aby roušky používali, jen když je to opravdu nutné, protože jich je málo a beztak je před nákazou nechrání. Premiér Babiš kvůli tomu začal volat po ředitelově odvolání, což se naštěstí nakonec kamsi založilo.

V ulicích Prahy můžete vidět lidi, kteří sedí sami za volantem se zakrytými ústy, přestože vám každý lékař řekne, že tímto způsoben nejen nikoho nechrání, ale při delší jízdě a dýchání spíše ohrožují sami sebe, přinejmenším si parami prosáklou rouškou hygienicky neprospívají.

Rouška se stala univerzálním symbolem boje, znakem příslušnosti ke kmeni, který je ve válce s virem; znakem patření k davu, který se společně staví nemoci. A každé narušení této jednoty vyvolává nový strach, že ten, kdo roušku nemá, nás může nakazit, zničit naše úsilí, i když stojí deset metrů od nás a vůbec se s námi nechce potkat.

Virokracie

Rouška, kterou nosíme z donucení, a nikoli kvůli poznání a pochopení její skutečné antiinfekční funkce, je symbolem zbavování se odpovědnosti. Je obrazem transformace individua v pouhou součást společenské masy, která je řízena někým, kdo nejlépe ví, jak se věci mají, třebaže nařizuje něco, co sám v detailním vysvětlení funkce takového omezeného ochranného prostředku částečně zpochybňuje.

Nejde o to, zda roušky nosit, nebo ne, ale jak přijímat obecná nařízení, abychom je mohli přijmout za svá. Tedy zda jsme v situaci, kdy jen plníme rozkazy, nebo kdy už můžeme o takových rozkazech svobodně uvažovat a chovat se v souladu s jejich vědeckou a funkční podstatou. Právě to je základem demokratické formy vlády, která žádá svobodné a kriticky myslící občany, již věci nepřijímají jen proto, že jsou nařízeny, ale také proto, že chápou jejich smysl.

Boj proti šíření koronaviru si jistě žádá mimořádných prostředků a v časově omezeném nouzovém stavu mají i svou legitimitu. Rýsuje se v něm ale napětí, které je přítomno v demokratických společnostech neustále. Napětí mezi vládou početní většiny a právem menšiny na svou disentní oponenturu, respektive na přijímání věcí pochopením a rozumem, nikoli rozkazem.

Při nasazování roušky u domovních dveří tak můžeme dennodenně přemýšlet o tom, jak dlouho lze jenom poslouchat a jak moc potřebujeme také vědět a myslet. Koronavirus teď už jen tak nezmizí. Možná na chvíli odejde fyzicky, ale zcela určitě zůstane jeho přízrak strachu, všudypřítomné strašidlo smrtelného rizika současného světa, které usnadní každou příští budoucí direktivní volbu momentální početní většiny.

Taková malá, lehounká, doma spíchnutá a roztomile designovaná věc - a kolik sporů o společné lidské se v ní najde.

Panoptikum strachu

Rouška je jistě krásná a užitečná věc, ale to, co se pod ní skrývá, už bohužel nikoli. Vládní distribuce roušek do každé domácnosti a nařízené nošení po luzích a hájích splňuje nejpřísnější nároky. Nikoli ale na ochranu obyvatelstva, nýbrž na kolosální PR kampaň. Sledujeme tak v reálném čase, jak nám čínští přátelé nakládají palety do obřího letadla Ruslan - reportérem je ministr zdravotnictví. Sledujeme jejich distribuci - reportérem je premiér.

Rouška se přitom všude ve světě takové popularitě netěší. Například němečtí hygienici z Robert Koch-Institutu ji nedoporučují. Málokdo ji může nosit správně, a tak hrozí spíš falešný pocit bezpečí. Chcete-li ji nosit, říkají němečtí státní hygienici, pak prosím, ale nechte se poučit od zdravotnického personálu, jak s ní zacházet. Mnohem lepší je ale naučit se čistě smrkat a kýchat.

Světová zdravotnická organizace rovněž nedoporučuje plýtvat zdravotnickým materiálem ani dělat z prázdných ulic panoptikum strachu.

Rouškovaná se stala národním sportem. A nejspíš jsme i hrdí, jakých světových úspěchů v zakrývání úst a nosu jsme dosáhli. Teď přichází čas na to, abychom mysleli také na svou svobodu. A aby vláda zmírnila nesmyslně tvrdé nařízení, které nám bez účelu brání v polích a na lukách dýchat volně, bez roušek.

Video: Kristýna Pružinová, Jakub Zuzánek
 

Právě se děje

před 5 hodinami

Prototyp nové rakety SpaceX explodoval na testovací rampě, nehoda nesouvisí se sobotním startem

Prototyp nové rakety Starship společnosti SpaceX dnes explodoval na testovací rampě v americkém státě Texas. Nehoda podle agentury Reuters nesouvisí s chystaným sobotním startem lodě Crew Dragon stejné firmy k Mezinárodní vesmírné stanici (ISS). Informace o případných zraněných zatím nejsou hlášeny.

V sobotu má raketa Falcon 9, která rovněž patří SpaceX, vynést do vesmíru na druhý pokus z floridského Mysu Canaveral loď Crew Dragon s dvojčlennou posádkou.

Zdroj: ČTK
Další zprávy