Tomáš Valášek Tomáš Valášek | Názory
12. 5. 2021 7:30

Unie už kvůli Vrběticím další ruské diplomaty nevyhostí. Praha si za to může sama

Znamenají malé středoevropské země v Bruselu méně než ty velké západní? Může to tak vypadat, ale v mnoha případech je pes zakopán jinde.
Ne všechny evropské země vnímají Rusko stejně...
Ne všechny evropské země vnímají Rusko stejně... | Foto: Reuters

Někteří lidé mají za to, že menší státy v unii opravdu váží výrazně méně. Zdůvodňují to i tím, že Kremlem zorganizovaná otrava ruského disidenta Skripala ve Spojeném království vedla v roce 2018 k podstatně silnější kolektivní reakci než zjištění, že za výbuchem muničního skladu ve Vrběticích, při němž v roce 2014 zahynuli dva lidé, stála Moskva.

Praha unijní státy požádala o solidární vyhošťování ruského personálu ze zastupitelských úřadů, vstříc jí ale vyšlo pouhých pět zemí, zatímco podobnou výzvu Londýna před třemi roky vyslyšelo hned osmnáct vlád.

Nepůsobí to dobře a na první pohled to může dávat za pravdu těm Rusům, kteří jsou přesvědčení, že menší středoevropské země jsou členy druhé kategorie a má tedy smysl usilovat o jejich oddělení od evropského klubu.

Pravda je ale komplikovanější. Při detailnějším pohledu se vrbětický případ nestává důkazem nerovnosti, nýbrž dokladem toho, že klíčovou roli v něm sehrálo nešťastné načasování. A také česká neschopnost plně využít diplomatických příležitostí.

Čas mlčet, čas mluvit

Načasování jakékoli žádosti či výzvy hraje v diplomacii stejně důležitou roli jako jejich obsah i způsob, jakým jsou formulovány. A Praha zveřejnila informace o Vrběticích v době, kdy většina hlavních evropských měst žila úplně jinou ruskou krizí. Zdálo se totiž právě, že desítky tisíc ruských vojáků jsou připraveny překročit ukrajinské hranice. Klíčové evropské země se proto zrovna snažily zabránit Moskvě v tom, aby udělala nějakou hloupost.

Není to myšleno jako kritika české žádosti o solidární vyhošťování ruských diplomatů. Jen jako připomínka faktu, že přišla v době, kdy něco takového bylo zrovna v rozporu s úsilím evropských vlád vést s Ruskem intenzivní rozhovory o Ukrajině.

A aby toho nebylo málo, některé evropské kabinety shodou okolností těsně před českou žádostí vyhostily ruské špiony na protest proti hackerským útokům na americké vládní servery. Washington tehdy vypověděl 10 lidí a Polsko se k němu záhy připojilo vyhoštěním dalších tří Rusů. Za jiných okolností by Varšava byla mezi prvními, kdo by na českou žádost zareagoval kladně, jenže počet lidí, které každá země chce a může odeslat zpět domů, je limitovaný.

Patří k nepsaným pravidlům, že se nevykazují diplomaté, ale agenti, kteří diplomatického krytí jen využívají - a těch je omezený počet. Rusko tuto zvyklost sice vůči Praze porušilo, není ale důvod, aby Evropa takový příklad napodobovala. Křivdu nelze napravovat křivdou.

Ne vždy mají samozřejmě státy na výběr, kdy potřebují od ostatních pomoc.

Šikovností a promyšleným přesvědčováním ale Česko mohlo neutralizovat řadu nevýhod, které z problematického načasování věci plynuly - a dosáhnout tak daleko razantnější evropské odpovědi. To, že neuspělo, padá na vrub především zmatku, který tou dobou panoval v české diplomacii.

Nelze přehlédnout, že zemi čekají za pár měsíců vypjaté volby a že pouhých šest dnů před zveřejněním aféry musel po prohraném vnitrostranickém boji opustit Černínský palác jeho šéf Tomáš Petříček (ČSSD). Přesně v chvíli, kdy Česko potřebovalo své diplomaty nejvíce, tak stál v čele ministerstva zahraničí jen dočasný správce, sociálnědemokratický předseda Jan Hamáček.

Do aféry navíc vstoupil úřad nepřipravený i proto, že zveřejněna byla v krajně neobvyklém čase - v sobotu večer, uprostřed víkendu. Což zaráží o to více, že vláda třaskavé informace už nějaký čas měla.

V posledku je lhostejné, zda se kabinet rozhodl vyjít s informacemi urychleně ven proto, že hrozil jejich únik, nebo z nějakého jiného důvodu. Podstatné je, že tento krok českou diplomatickou službu zaskočil, takže nedisponovala žádným plánem, který bývá v takových situacích obvyklý. Nevěděla, jaký typ podpory má v tu chvíli u svých spojenců hledat, ani kdo a jak o ni požádá.

Detaily, které rozhodují

A aby všechno bylo ještě komplikovanější, zasedala shodou okolností už v pondělí, tedy 36 hodin poté, unijní Rada pro zahraniční věci. Praha tak měla absolutní minimum času na to, aby si definovala, o co bude na jednání usilovat od klubu a co podnikne sama. Před poněkud zmatenými spojenci tak Češi v pondělí obvinili Moskvu, už ale nedodali, co přesně hodlají v odvetě udělat a jakou konkrétní podporu žádají. Česko tak promarnilo příležitost vydělat na emocích, které skandál vzbudil.

Na první pohled se může zdát, že jde o detaily. Právě na nich ovšem v diplomacii velmi záleží.

Ne všechny evropské země vnímají Rusko stejně, některé jsou instinktivně proti sankcím a vyhošťování. Pokud je chce stát jako Česko získat na svou stranu, potřebuje šikovné diplomaty, silnou reputaci a dobré načasování žádosti. Chybí-li některý z těchto faktorů, dopadne to obvykle přesně tak, jako tentokrát: země se nakonec nějaké solidarity dočká, jen bude podstatně slabší, než v jakou doufala.

Zdánlivě to pak potvrzuje hypotézu, že menší země jsou v Bruselu považovány za méně důležité. Jde ale právě jen o to zdání. Za relativně slabou evropskou reakcí na kauzu Vrbětice není geopolitika, ale kombinace nešťastného načasování a českého politicko-diplomatického selhání.

Autor, poslanec Slovenské národní rady, je bývalým slovenským velvyslancem u NATO.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Další zprávy