Pořádáme zábavnou show, narozeninovou party, jezdíme na snowboardu a studujeme public relations. Ani by nás nenapadlo jet na hory se sněhovým prknem nebo vysvětlovat někomu, že studujeme cílevědomé ovlivňování veřejnosti s využitím sociologie a psychologie.
Infobox
DUBNOVÁ DEBATA
Zatím si stručné zamyšlení nad tím, jak budeme jednou mluvit v Evropě, čtete česky. A přitom se v něm nejvíce mluví o angličtině...
Naštěstí to je pouze fejeton. Kdyby to byl oficiální eurodokument, desítky tlumočníků by ho teď překládaly do všech jazyků členských zemí EU. Musely by, taková jsou pravidla unijního jazykového Babylonu.
Ale jak by to dopadlo za deset, třicet nebo padesát let? Zkuste nám napsat svou představu - buď do diskuse pod článkem nebo na adresu [email protected]. Nejzajímavější nápady a vize, jak budeme v Evropě jednou mluvit, budeme průběžně zveřejňovat, a to až do konce dubna.
Někde uvnitř cítíme, že čeština je něco krásného a neměli bychom ji nechat zakrnět. Přesto si běžně místo práce hledáme dobrý job a chceme být happy. Je to zkrátka in. Připomíná to dobu Jiráskovy Filosofské historie, kdy každý správný měšťák zapojil do svého projevu aspoň několik německých vět.
Pro fungování všech institucí Evropské unie je zapotřebí velkého množství tlumočníků a překladatelů. Jejich činnost spolkne setinu společného rozpočtu. A když už celá Evropa mluví anglicky, proč ji tedy nezavést jako jediný úřední jazyk EU? Domluva by se tím hodně usnadnila a navíc by se ušetřilo.
Většina zemí by jistě byla proti, ale výhody jsou nesporné. Francouzi by se zřejmě snažili protlačit na místo úředního jazyka svoji mateřštinu. Už jenom proto, že společenství EU bylo původně frankofonní. Němci by jistě vytáhli dobu dávno minulou, kdy byla jejich řeč ještě na výsluní, a k nim by se přidali i Rakušané. Pár let by se veškeré národy dohadovaly, který jazyk bude tím hlavním, a mezitím by se angličtina dál tiše plížila do mluvy všech. Odsud by zbýval už jen krůček k jejímu povýšení na jediný úřední jazyk EU. Všechny ostatní evropské jazyky by se kvapem začaly rehabilitovat, aby z nich zbyla alespoň národní kulturní památka.
Angličtina válcuje jazykovou různorodost Evropy a začínáme se bát doby, kdy si nebudou mezi sebou rozumět ani jednotlivé generace. Dnes si děti ve školce povídají o pohádkách na CD a DVD, zatímco babičky sotva zvládají naladit přetechnizované televize s manuálem v angličtině.
V rámci zefektivnění ekonomik a obchodu jednotlivých států máme Evropskou unii, euro a zdá se, že s tím jednotným eurojazykem to taky nebude dlouho trvat. A jednou budeme pravnoučatům vyprávět: "To já když jela jako mladá do Španělska, ještě jsem si musela vézt slovník." "Babi, na co slovník ve Španělsku? Ty jsi neuměla anglicky?"
No jo, jenže v jaké řeči se rozhovor mezi českou babičkou a vnučkou odehraje? Taky v angličtině? I kdyby to mělo být třeba až za padesát let, tak stěží. Minimálně za dveřmi bytu nám čeština zůstane.
Mateřský jazyk je nástroj, díky kterému se učíme mluvit, pohybovat se po světě a ve kterém jsme se naučili myslet. Je to vlastně i nástroj kultury národa. Pokud bychom chtěli i doma změnit jazyk, museli bychom pozměnit své myšlení. Pokud doženeme toto tvrzení do krajnosti, mohlo by se stát, že výměnou češtiny za angličtinu by z nás byl národ popíječů čaje. Představa typických českých štamgastů v hospodě, kteří si vybírají mezi šálkem černého nebo černého s mlékem, je poněkud směšná. Stejně jako horkokrevný Ital vyprávějící klasický anglický vtip.#reklama
Autorka studuje Univerzitu Palackého v Olomouci
