Dnes, o více jak třicet let později, neztratil vztah jedince k vlastní minulosti nic na své závažnosti, neboť jak výstižně poznamenal George Santayna: "Ti, kteří zapomínají na minulost, jsou odsouzeni k tomu, aby si ji zopakovali."

Uplynulo již šestnáct let od zhroucení komunistických režimů v zemích střední a východní Evropy. Komplexy ekologických, ekonomických, politických a v neposlední řadě i společenských příčin událostí roku 1989 se staly předmětem mnohých vědeckých analýz a esejistických úvah. Nejinak je tomu i v případě problematiky vyrovnávání se s totalitní minulostí, jejíž uchopení je však ve srovnání se zmíněnými komplexy o poznání složitější, na což ostatně výstižným způsobem upozornil již Karl Jaspers ve své proslulé práci "Otázka viny". Těchto sedmnáct let se může jevit, zejména s přihlédnutím ke zkušenostem s denacifikací ve Spolkové republice Německo po roce 1945, jako příliš krátká doba, tím spíše, že komunistická diktatura trvala výrazně déle a ovlivnila postižené společnosti více, než se doposud přiznává. O to důležitější je položit si otázku, jakým způsobem se vypořádávají občané České republiky s dědictvím "totalitní mentality" či "komunistickými geny."

Aniž by bylo možné zacházet do podrobností, je cílem tohoto pojednání upozornit na pozitiva a negativa dosavadního procesu vyrovnávání se s minulostí v České republice, a zamyslet se i nad možnostmi dalšího vývoje. Mezi tzv. "konstruktivní prvky" polistopadového vyrovnávání se s minulostí, použijeme-li termínu bývalého ústavního soudce (1993-2003), Vladimíra Čermáka, patří bezesporu legislativní kroky první poloviny 90. let, které vedly řadu autorů k závěru, že se Česká republika ve srovnání s ostatními postkomunistickými zeměmi vypořádala s minulostí v tomto ohledu nejúspěšněji.

V rámci tohoto "legislativního vypořádání se s minulostí" došlo nejprve ke schválení  rehabilitačního zákona, díky němuž bylo do konce roku 1992 rehabilitováno téměř 260 000 osob, odsouzených v letech 1948-1989. Dalším klíčovým zákonem, který byl přijat i přes značný odpor levicových stran v Parlamentu, a kritiku některých aktivních členů disentu v říjnu 1991, je tzv. "Lustrační zákon". Zákonodárci si od tohoto zákona slibovali ochranu důležitých státních funkcí před kategoriemi osob taxativně vyjmenovanými v §2 tohoto zákona (Např.: příslušník Sboru národní bezpečnosti zařazený ve složce Státní bezpečnosti -StB, člen Lidových milicí, tajný spolupracovník StB a tajemník orgánu KSČ od okresní úrovně výše). Jen o rok později však došlo k přijetí tzv. malého lustračního zákona ČNR, ve kterém bylo uvedeno, že pro práci  v resortu ministerstva vnitra  a policie je žadatel způsobilý mimo jiné i tehdy, pokud nezastával "funkci náčelníka oddělení a vyšší ve Státní bezpečnosti." (§3 písm. b). Radek Schovánek v této souvislosti výstižně upozornil na negativní dopad tohoto legislativního kroku, který umožnil mnoha "řadovým" příslušníkům StB zůstat u policie.

Třetí nejdůležitější legislativní úpravou představuje zákon z léta 1993, pro který se v německé literatuře vžilo označení "Kommunistengesetz" (tj. zákon, týkající se členů KSČ, tedy zákon o komunistech). Podle tohoto zákona nese vinu za vědomé ničení tradičních hodnot evropské civilizace a porušování lidských práv v období od 25. února 1948 do 29. prosince 1989 Komunistická strana Československa, její vedení i řadoví členové. KSČ byla označena za zločineckou organizaci, která je hodna zavržení [§2 odst. 2]. Za klíčové je pak možné označit zdůraznění legitimnosti odporu proti komunistickému režimu, který byl navíc označen za morálně oprávněný a hodný úcty [§3].

Česká polovičatost

Jacques Rupnik plným právem upozornil na "dvojí paradox" českého vyrovnávání se s minulostí, spočívající v disproporci mezi intenzitou dekomunizace a existencí silné nástupnické komunistické strany, která jako jediná z bývalých stran sovětského typu provedla pouze kosmetickou úpravu svého názvu na Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM), a jejíž současný předseda, Vojtěch Filip, byl tajným spolupracovníkem Státní bezpečnosti (StB) s krycím jménem Falmer.

Při podrobnějším sledování společensko-politického diskurzu se stále zřetelněji ukazuje, že se nacházíme ve fázi jistého "hledání pevného bodu." (Milan Znoj). Slovy politologa Miroslava Nováka: "Poté, co zdůrazníme jedno (konsolidaci naších demokracií), měli bychom uznat i to druhé (do očí bijící "dědictví komunismu")." Základní problém totiž spočívá v tom, že jakákoli zákonná úprava nemůže sama o sobě suplovat ostatní nutné předpoklady úspěšného vyrovnání se s minulostí. I přes legislativní konstruktivnost polistopadového dění, která byla výrazně podpořena zřízením samostatného Úřadu dokumentace a vyšetřování činnosti Státní bezpečnosti v roce 1992, nedošlo k využití nabízených možností, a naprostá většina viníků unikla svému potrestání.

Mluví-li Helmut König o třech klíčových elementech vyrovnávání se s minulostí, tedy o "trestním řízení, diskvalifikaci zatížených osob a objasňování minulosti," pak je bohužel nutné konstatovat, že v České republice převládá specifická polovičatost, dávající negativní signál směrem ke společnosti a vyvolávající značné rozhořčení na straně obětí minulého režimu. "Zdá se tedy, že političtí vězni mají smůlu na své prezidenty. Asi zapomněli na to, že vyrovnání se s komunistickou minulostí se nejen nekonalo, ale ještě ani nezačalo! Vždyť ti, kteří nás za bolševika soudili, nás zase stíhají a kriminalizují... ," prohlásil Jaroslav Bezděk při svém projevu u příležitosti odhalení pomníku obětem komunismu 17. listopadu 2004.

Neochota soudů, přílišná velkorysost politiků

Přestože dochází k postupnému pozitivnímu obratu, podepsalo se 40 let diktatury velmi neblahým způsobem na soudnictví, kterému se navíc mnohdy nedostává dostatek znalostí o podstatě fungování represivního aparátu. V mnoha případech tak došlo ke "kabinetnímu rozhodování" a nebezpečným zásahům soudní moci do historie. Jednou z posledních kauz je kupříkladu rozhodnutí Městského soudu v Praze o tom, že herec Jan Kanyza, který byl StB evidován v letech 1975-1983 jako agent, bude vymazán ze seznamu spolupracovníků Státní bezpečnosti, aniž by byla dostatečným způsobem zohledněna dochovaná pramenná matérie v archivu Ministerstva vnitra ČR. Ačkoliv je bezesporu pravdou, že se před soud dostávají zejména tzv. "malé ryby" a ti, kteří dávali rozkazy, jsou hnáni k odpovědnosti jen výjimečně, měl by být soud o tom, zda svým jednáním někomu ublížili či nikoli, vyřčen z úst postižených a ne naopak, jak se dnes v médiích běžně děje. I přes existenci dobrých právních předpokladů se tak neustále projevuje neochota justice a státních orgánů řešit případy související s komunistickými zločiny.

Biskup Václav Malý, aktivní signatář Charty 77, si v jednom rozhovoru posteskl nad výtkami, které jsou směřovány především z řad politických vězňů proti přílišné velkorysosti během procesu přebírání moci: "Já vidím jednu z chyb, že se mělo od začátku důsledně trvat na potrestání těch, kdo se dopustili trestně právního činu, a že neměla být schválena kontinuita práva." V. Malý v uvedeném citátu upozornil na jednu velmi komplikovanou otázku trestně právního vypořádání, totiž na otázku retrospektivity práva a posuzování zvůle a zločinů režimu proti vlastnímu obyvatelstvu podle tehdy platných zákonů. Již bývalý německý prezident Roman Herzog varoval před pouhým pokrčením ramen v případech, kdy se pozitivní právo dostává do konfliktu se zločineckým charakterem komunistického režimu, který v souvislosti s podpisem Závěrečného aktu v Helsinkách v srpnu 1975, užíval v boji s tzv. vnitřním nepřítelem stále v hojnější míře skryté formy represe a násilí, jejichž dokazování je velmi obtížné, neboť k němu většinou docházelo beze svědků. Vydírání skrze děti, izolace od přátel, byrokratická šikana, na které se podílela kromě StB celá řada dalších složek státní správy (národní výbory, ředitelé podniků aj.), a v neposlední řadě i fyzické útoky a pokusy o znásilnění, to vše patřilo k reálně socialistické každodennosti,  a je zapotřebí před tím alespoň nezavírat oči.

Klasický problém každé revoluce, který byl v případě té v Československu výrazně ovlivněn i charakterem vyjednávání mezi představiteli starého režimu, neschopnými dále vládnout, a opozicí, nepřipravenou nabízenou moc plně využít, spočívá podle Adama Michnika v rozhodnutí se mezi  spravedlností nebo milosrdenstvím. V našem případě došlo k pokusu o spojení obojího v zájmu národního usmíření, který měl však za následek posílení syndromu, při kterém se do pozadí odsouvá potřeba pojmenování historických souvislostí vlastní zodpovědnosti, syndromu, jenž doposud výrazným způsobem usnadňuje mlčící většině vyhnout se sebekritické konfrontaci s minulostí. Přitom právě individuálně-morální rovina je pro vypořádávání se s minulostí v současné době, společně s nutností jejího objektivního poznání, klíčovým předpokladem.

Smích starých kádrů

Je obtížné říci, jakou "společenskou terapii" potřebujeme, parafrázujeme-li Christopha Kleemana, podle kterého je vyrovnání se s SED-diktaturou (SED - Socialistická sjednocená strana Německa) rovněž stále ve své počáteční fázi. Subjektivní rovina představ o vyrovnání je kromě jistého "byrokratického brždění" zatěžována v České republice dvěma negativními faktory. První, který by bylo možné označit za problém starých kádrů, výstižně pojmenoval V. Čermák: "Samet se projevil výrazným způsobem ve všech oblastech a zanechal hluboce destruktivní dopady i v ekonomice, kde se s lidmi, kteří dříve byli oporami starého řádu, lze setkat snad na každém kroku."  "Když jdu po ulici, tak slyším, jak se mi komunisti smějou za zdmi okolních vil...," dokresluje tuto problematiku  vyjádření dlouholetého politické vězně, Jiřího Wolfa z roku 1991. Představitelé starého režimu disponovali potřebným "sociálním kapitálem," který se jim i díky benevolenci polistopadového vedení podařilo přetransformovat v "kapitál ekonomický." Klientelismus postsocialistického panství se spíše upevnil a celosvětově známé praktiky "vytunelování", výrazným způsobem poškodily renomé České republiky a oprávněně zpochybnily proces transformace.

Druhý negativní faktor je ještě o poznání komplikovanější, neboť se dotýká samotné podstaty české společnosti. Jiří Hanuš si velmi správně položil otázku, jak vysvětlit  žákům různých typů škol podstatu "normalizační bídy," ke které v mnohém často přispěli i jejich rodiče. Současná praxe je nikoli nepodobná té v Spolkové republice Německo, kdy se učitelé snaží nepříjemné období 1949-1989, přejít mlčením. Přes některé chvályhodné snahy České televize (například projekt "Ztracená duše národa" nebo "Příběhy železné opony") jsou čeští diváci zejména na obrazovkách soukromých televizních stanic (Nova, Prima), vystaveni ideologizujícím seriálům 70. a 80. let, které k vyrovnání se s minulostí nejenže nepřispívají, nýbrž jej naopak výrazně znesnadňují. Tendence zapomínání na hrůznost a beskrupulóznost komunistického režimu je výrazným způsobem podporována i ze strany KSČM, která zneužívaje společenských problémů neváhá sebe sama prohlásit za ochránkyni skutečné demokracie. "Volba KSČM je nejlepší odpověď na antikomunistickou propagandu, která rozděluje společnost a brání spolupráci levicově cítících občanů. Volbou KSČM volíte sociální stát, sociální jistoty, solidaritu levicových sil a říkáte "NE" projektu asociální vlády!,"  stojí ve výzvě výkonného výboru ÚV KSČM k voličům z května 2005.

Účtování s minulostí vždy bolí

Pavel Žáček ve své knize upozornil, že "vyrovnání se s totalitní minulostí je proces, jenž pádem zločinného režimu automaticky získá počátek, nemá však konce." Jedná se o proces, který se nedá zcela zastavit, je však možné jej zpomalit a především zkomplikovat. V současné době probíhá hektická diskuse o zřízení Ústavu paměti národa, který by měl být obdobou podobných institucí v Polsku (IPN), v Německu (BStU) a na Slovensku (ÚPN). Jeho úkolem by mělo být rozšíření dosavadních znalostí o povaze totalitního systému. V tomto ohledu se pro Českou republiku jeví právě Německo jako dobrý vzor, neboť tématický rozsah i kvalita publikací, zaobírajících se tématem represe a povahou totalitní moci v NDR, je ve srovnání s naší historiografií opravdu záviděníhodná. Rovněž iniciativa Spolkové pověřenkyně pro materiály východoněmecké Státní bezpečnosti, Marianne Birthler, kladoucí důraz na potřebu mezinárodní spolupráce při vyrovnávání se s následky společné totalitní minulosti, je krok správným směrem. Podobně i důraz, který tento úřad klade na osvětovou práci s veřejností.  

Historik Karel Kaplan zmínil specifický charakter komunistického režimu, který byl dle jeho názoru "diktaturou zvláštního druhu." Poměrně úspěšně praktikovaná jednota hospodářské a sociální politiky, toto "otevřené podplácení" výrazným způsobem ztěžuje pojmenování minulého. "Každé účtování s každou minulostí bolí. I s tou sebezářivější. Vždycky z něho vyvře ono kondicionální "Kéž bych býval to či ono udělal či neudělal," konstatoval Jiří Stránský v roce 1997. O to obtížnější je vyrovnání se s minulostí, která je vše možné, jen ne zářivá. Čím déle však budeme tento akt odsouvat, tím více ji budeme zatíženi. Naším úkolem je tak zabezpečit budoucnost naší minulosti, tedy právo každého z nás, pokusit se za pomoci zachovaných pramenů a díky vzpomínkám pamětníků, přiblížit se k historické pravdě, která, slovy již zmiňovaného bývalého německého prezidenta musí stát nade vším.

Autor je historik